Daechwita

31

,,Jsme ujetý hovada... ale aby bylo jasno, byl to tvůj nápad a já tě jen bezmyšlenkovitě podřídil!" Vydechl jsem lehce zoufale nad uvědoměním, do čeho jsem se to dobrovolně uvrtal.

,,Mine nech toho. Stejně se ti to bude líbit." Zachychotal se, držíc v jedné ruce volant a zároveň cigaretu, ze které si následně potáhl a kouř mi schválně foukl do tváře.

,,Záleží na tom kdo mi tam to vajíčko bude strkat." Zákeřně jsem počkal, až si opět potáhne,  aby se nad mojí poznámkou nepříjemně zadusil kouřem, což se taky podařilo. S převelikou těžkostí se pokoušel rozdýchat podrážděné plíce.
Když se mu podařilo překročit hranici živých a vymanit se tak z věčného zatracení smrti, jenž mu klepala na dveře, věnoval mi opravdu ublížený a zároveň tázaví pohled. Pane bože! Byl taaak roztomilej! Hned bych mu dal pusu.

,,Jsi prostě idiot..." Zamručel, když mu došlo, že to celé byl jen zlomyslný vtip, který měl za úkol vrátit mu všechno to provokování.

,,Už to tak vypadá." Neodolal jsem pokušení a propadl své ubohé lidské přirozenosti a bezmyšlenkovitě jsem své rty nalepil na ty jeho, vyčkávajíč až svůj pohled z vozovky přesměruje na mou maličkost. Tentokrát jsem nemusel dlouho čekat než se mi dostalo odpovědi. Yoongi si mé rty bral, jako by mu patřili odjakživa, což mi ani zdaleka nevadilo.

,,Hm..ughm..Jimine.. musím koukat na cestu..hmg...řídím!" I přes můj značný nesouhlas, jsme se od sebe do pár vteřin odtáhli, aby jsme zamezili bouračce. Vůbec se mi to nelíbilo. Nejraději bych si na něj sedl obkročmo, abych měl ten nejlepší přístup k jeho dokonalím polibkům.

,,Co to do tebe vjelo?" Uchechtl se, když se mu podařilo převzít veškerou kontrolu nad vozidlem a opět se ponořit do řízení. Já po pravdě ani nevěděl, co se mnou je a proč nám to dělám. V tu chvíli mi to přišlo, jako nejlepší nápad na světě. Chtěl jsem to udělat, toužil jsem po tom a vůbec nepřemýšlel nad následky, což byla chyba.

,,No vibrační vajíčko to nebylo." Vyprskl jsem smíchy a nebyl jsem sám kdo se po chvíli, div neválel po pedálech. Oba jsme očividně byli v té nejlepší náladě. Můžu s klidem říct, že šlo o jeden z nejužitějších stavů na drogách, který jsem kdy měl.

,,Já nevím Yoongi... občas mám pocit, že to musím udělat, jinak bych se sebou nemohl dál žít..." Pronesl jsem upřímně, jen co jsem se uklidnil. Dost se ho to týkalo a tak si dle mého zasloužil znát celou pravdu, tak jak to vidím já. Vždyť o tom přece vztahy jsou. Vidět svět očima toho druhého.

,,Ty si našel mojí zásobu LSD?" Odvětil pobaveně. Hned mi bylo jasné, že chce zahájit naší běžnou konverzaci, ale tohle bylo vážné a já potřeboval mluvit na rovinu. Ještě než jsem stihl vymyslet, jak přesně ho zjebu, on promluvil ještě jednou.

,,Díky že to vím... ještě jsme o tom nemluvili, od toho privátu u Taeho... o nás..." A tím mě doslova odzbrojil. Vůbec jsem nevěděl, kam tím míří, co mi chce říct a co chce po mě, abych mu na to řekl.  Jen jsem tiše poslouchal, pohledem přilepený k jeho tváři.

,,Jimine já v tomhle neumím chodit... prostě vím, že s tebou se cítím jinak a určitě o tebe nechci přijít. Jsi pro mě něco výjimečného a ty víš, že jsem něco jako zběratel.. jenže já se neumím chovat jako ostatní lidi. Něco mi chybí a něco zase přibývá... víš jak to myslím.." Líbilo se mi, jak dlouho a do hloubky mluvil. Nikdy jsem ho tak výřečného, co se jeho osoby týkalo,  neviděl. Jenže všechno má konec a jeho slova došli tomu svému.

,,Hele... nic není dost šílený, jako to, že si mě u sebe nechal bydlet, i když si mě vůbec neznal. A myslím, že ještě máme co poznávat. A taky vím, že se mi líbíš a že mám v jednu chvíli co dělat, abych ti neskočil do náruče. Ale jsou tu i chvíle, kdy se bojím, jestli to není jen sen. Jestli tomu můžu věřit a jestli mi náhodou neublížíš, když se ti víc otevřu. Od doby co mě otec zavrhl, mám takoví vnitřní strach, že mě mí blízcí opustí, když se o mě nedopatřením dozví něco, co nikdy nemělo být adresováno jim... Nevím jak ti víc přiblížit, jak se cítím." Dodal jsem zcela seriózně. Chtěl jsem být upřímný a potřeboval jsem se vypovídat. Nikdy mi nebylo líp. O to lepší pocit jsem měl, když mi dával jasně najevo, že poslouchá každičké slovo a neopovážil se mě přerušit. Jenže nastala chvíle, kdy bylo potřeba, aby převzal slovo a trvalo mu to nepříjemně dlouho.

,,Poslouchej. Jsem šílený člověk, dělám šílené věci a šílená rozhodnutí. Ale nedovolil bych si hrát s něčímy city. Obzvlášť ne u člověka, kterého momentálně tahám ze sraček. Ale chápu tě. Občas je těžké věřit lidem okolo, když tě byla schopná odkopnout vlastní rodina. Jenže teď máš novou a bude taková, jakou si ji uděláš jasný.. do ničeho tě nebudu nutit, nebo tak. Chci jen, aby ses měl dobře, stejně jako ostatní. Jsi můj a ja se o svoje věci náležitě starám." Jeho slova mě hladila na duši, jako nikdy. Přišlo mi to jako z filmu. Jeho proslov byl až přehnaně inspirující a od srdce. Bylo mi s ním jednoduše hezky.

,,Díky, vím že to jsou jen slova, ale vážím si toho co pro mě děláš. Vážím si tebe..." Opět se mi podařilo spojit naše pohledy, alespoň na ten krátký okamžik. Chtěl jsem ho opět políbit, ale nepřišlo mi to jako vhodná situace. Co kdyby chtěl ještě něco dodat. Ale nic, v autě vladlo hrobové ticho.

,,Upřímně myslím, že je brzo na nějaké závěry. Ale chci, aby si věděl, že se s tebou cítím, jako ještě na žádných drogách." Jen tak mi to prolétlo hlavou a přišlo mi, jako dobrý nápad vypustit tu větu z úst. Znělo to tak romanticky a při nejhorším to mohlo rozproudit tu napjatou situaci, která nás obklopovala.

Gi mi věnoval krátký úsměv, než se zaměřil zpět na řízení. ,,To máš z nějakého filmu. Hraješ si teď na postavy z nějaké slaďárny?"

,,Idiote, to mělo být od srdíčka!" Vyhrkl jsem na oko ublíženě. Věděl jsem, že se to snaží nadlehčit a opět rozproudit tu naši konverzaci.

,,Já nic neříkám, ach Romeo!" Věnoval mi jeden z jeho upřímných úšklebků, které jsem si postupem času stačil zamilovat.

,,Hele Julie, jestli sis nevšimnul, už jsme přejeli hranici Busanu a nebudu lhát, zase se mi začíná stahovat žaludek." Vydechl jsem opět kapánek sklesle. Ale už mi bylo líp, měl jsem ho vedle sebe a to mi dodávalo jistý druh vnitřního klidu.

,,Nech toho. O nic nejde a až to vyřídíme, vezmu tě na nějaké hezké místo a můžeš vzpomínat a říkat si jaké máš štěstí, že mě máš." Zaculil se na mě, což mě utvrdilo v tom, že mám opravdu neskutečné štěstí. Úsměv jsem mu oplatil a dál se snažil co nejmíň trápit faktem, že jsem teď vyděděnec.

Netrvalo dlouho a my dorazili na místo určení. Nechal jsem Yoongiho v klidu si vyřídit vlastní záležitosti a když jsme měli nakoupeno, byli jsme připraveni posunout se dál v naší cestě. Ale ještě před tím jsme schovali čtvrt kila perníku, kilo kvalitní trávy a lsd za pět tisíc, do úložného prostoru v předních sedačkách.

Byl jsem kapánek skeptický vůči faktu, že pašujeme takové množství drog přes několik měst a ještě v autě, ale Gi to měl očividně promyšlené a určitě to nedělal poprvé.

,,Tak co? Jsi připravený?" Optal se starostlivě, jen co jsme opět skončili vedle sebe za palubní deskou jeho milovaného BMW.