Daechwita

57

,,A tohle?" Musel sebrat veškerou odvahu, aby natáhl ruku k poškozené polovině mého obličeje. Pohádkově jsem snil, že na tuto otázku nebudu muset nikdy odpovídat. Ale zeptal se. A tak nějak to patřilo k mému přesvědčení, že se mu se vším přiznám.

Do břicha se mi nahrnul ten bolestný pocit.

Na to jsem byl moc střízlivý. Neměl jsem odvahu. Všechnu tu nastřádanou jsem si vyplácal při mém přiznání o buchnaření.

Začínal jsem panikařit. Šlo o citlivou věc. Věc která mě zničila. Znetvořila. Nosil jsem na sobě cejch. Cejch všech sraček, kterými si procházím už od zasraného dětství. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem sám sebe. Tak moc jsem se nenáviděl a ona mi to při každém zasraném pohledu do zrcadla připomíná.

Musel jsem pryč z místnosti. Bez jediného slova jsem se prostě sebral a odešel. Z celé té situace se mi udělalo zle. Nebyl dobrý nápad řešit to na tripu. To byl důvod mého panického záchvatu. Bylo těžké udržet si pozitivní hlavu, když jsem se doznával ke všem těm odpornostem.

Tajil jsem tohle všechno tak dlouho. Chtěl jsem na to zapomenout. Ironií bylo, že jsem si to všechno způsobil, tím že jsem chtěl zapomenout.

Nedošlo mi že jsem ho bez odpovědi nechal samotného v té špinavé místnosti. Sobecky, tak jako vždycky, jsem svoje pohodlí stavil na první místo.

Ale jemu to nevadilo. Rozuměl mému tichu. Vždycky přesně věděl co udělat a nedělal si z toho hlavu. Miloval jsem ho za to.

Když jeho zrzavá hlava vykoukla ze dveří, nevěděl jsem jak reagovat, ale ulevilo se mi.

Vzal mě za ruku a bez jediného slova mě odvedl do kuchyně k téměř dopité láhvi. Pousmál jsem se. Měl mě v moci.

,,Neměl jsem se ptát, Promiň." Pronesl klidně, možná trochu provinile. Chtěl vzít vinu na sebe, jako to dělal pokaždé. Vždycky se mi snažil ulevit a často ani nevěděl od čeho.

,,Ne! Mám v plánu ti to říct. Jenže..." musel jsem si to v hlavě srovnat.

Znovu jsem zapálil zhaslé brko, které jsem po celou dobu svíral mezi ukazováčkem a prostředníčkem a pak jsem mu ho poslal dál. ,,Hrozně se za to stydím." Sklopil jsem hlavu.

,,Udělal jsem si to sám při nápalu. Nenáviděl jsem se. Přišel jsem si odporný. Jako by moje narození vůbec nemělo smysl. Potřeboval jsem to. Přehlušit tu psychickou bolest fyzickou.

Chtěl jsem se ocejchovat. Už nezbyl nikdo kdo by mě chránil. Přišel jsem si slabý.

Pamatuju si ten nápad, co mi v tu chvíli proletěl hlavou, do teď. Zapletl jsem se do něčeho temného Minnie. Pohyboval jsem se mezi nebezpečnými lidmi. Myslel jsem si že něco takového ze mě udělá nedotknutelného. Že budu vypadat drsně. Že mě to ochrání." Hlava mi klesla. Zase jsem měl nutkání schovat svou tvář. Ale nešlo to. Musel jsem být silný.

Znovu jsem se napřímil, rozhodnutý dokončit co jsem začal. ,,Stál jsem u zrcadla s loveckým nožem. Začal jsem nahoře a protnul kůži až pod obočí. Vyhnul jsem se víčku a pak začal znovu pod okem. Necítil jsem ani jeden řez. V krvi jsem měl nulačtyřku. 0,4 gramů perníku je i na člověka s tolerancí, jako mám já, pořád hodně, ale to ty víš. Ten den jsem měl v hlavě jen dvě věci. Buď to vyjde, nebo umřu.

Celou dobu jsem se díval na rychle proudící krev, která z rány vytékala a ani jsem se jí nepokoušel zastavit. Po tom co jsem to udělal jsem měl najednou jinou prioritu. Zjistil jsem, že nic necítím a do hlavy se mi nahrnula myšlenka, že to můžu ukončit a bezbolestně. Sedl jsem si na vanu a začal se bodat do stehen. Byl jsem tak moc, že jsem si ani nesundal kalhoty. Bavilo mě sledovat jak látka vsakuje krev až dokud jsem nezačal být malátný." Tam všechna sranda skončila.