Daechwita

46

Pocit bezmoci a ponížení mě ovládal každičkou vteřinu, kdy jsem tam ležel jen v jeho mikině, na jeho gauči s jeho spermatem uvnitř sebe a s vlastními zvratky všude kolem. Byl jsem najednou tak špinavý, jak na venek, tak uvnitř.

Chtěl jsem jen zavřít oči a už se nikdy neprobudit. Ale pochybuji, že by se o mě po mé smrti postaral a alespoň ten poslední výdech jsem chtěl mít důstojný. Tudíž, jen co se mi přestala motat hlava a bolest celého těla ustala, opatrně jsem se postavil na své roztřesené nohy. Byli celé ulepené od jeho nadílky a mé krve jenž mi stékala po stehnech.

Opatrně jsem se odpotácel do koupelny, kde se mi podařilo očistit zevnějšek od té spoušti co na mně zanechal. S tím vnitřkem už to tak jednoduché nebylo.

Jen co jsem vylezl z párou naplněného sprchového koutu, můj pohled padl na odraz v zrcadle. Na krku jsem měl ošklivé kousnutí na kterém se pomalu začal tvořit strup.

Celkově jsem měl pochroumaný krk od toho jak mě silně mačkal a bylo jasné, že se mi časem vybarví i stopy po jeho silném stisku. Opatrně jsem se dotkl poškozeného místa a nechtíc si vybavil ten pohled na jeho zuřící tvář a došlo mi hodně věcí na které jsem se v tu chvíli nebyl schopný zaměřit. Chtěl mě udusit. V tom pohledu nebylo ani kouska lidskosti. Kdyby mohl zabil by mě.

Na mých bocích se během těch několika minut vytvořili fialové modřiny a v některých i škrábance po jeho nehtech. A o mém pozadí ani nemluvě.

Byl jsem slušně natržený, každý krok bolel, jako by do mě zajel čerstvě nabroušeným nožem. Nechápal jsem, jak se mu to mohlo líbit.

Mými boky projela prudká bolest při vzpomínce na jeho silný stisk.

Bylo mi z toho smutno. Takhle jsem si to naše poprvé nepředstavoval. Vlastně by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že by něčeho takového byl schopný. Vždy vystupoval tak starostlivě. Něžný bručoun, tak bych ho nazval.

Přehodil jsem přes sebe svou volnou košili a vydal se zpět na to místo ze kterého bych před pár minutami nejraději utekl co nejdál. Při pohledu na zneudstěnou pohovku mi nezbylo nic než si povzdychnout, uklidit tu spoušť a pokusit se zapomenout.

Jen co bylo hotovo vzal jsem si zbytek vína, cigarety s popelníkem, teplou deku a polštář se kterými jsem se přesunul na chladný schod u velkého, francouzského okna. Zabalil jsem se do deky a posadil se na huňatý koberec pod sebou a jen co jsem zapálil cigaretu, několikrát jsem se hluboce napil z láhve zvětralého vína. Alespoň tak jsem se mohl trochu uvolnit.

Pohled mi padl na temnou ulici za oknem. Město osvětlovali jen pouliční lampy a sem tam i světla z oken cizích domů. Tiše jsem počítal každé okno ve kterém se nesvítilo a záviděl lidem za nimi, kteří bez pochyb spokojeně spali.

To jsem si totiž přál ze všeho nejvíc, usnout. Alespoň na několik hodin. Probudit se a zjistit, že to všechno byl jen špatný sen. Jenže látky, které do mého těla nepatřili a i přes to jsem se jimi dopoval jako stravovím doplňkem, mi v tom bránili. Ale i tak jsem se snažil přinutit ke spánku. Ustlal jsem si na onom koberečku a zavřel oči.

Jak jsem čekal, bohužel se mi nepodařilo vyloženě usnout, ale i tak si mé tělo odpočinulo. Ležel jsem na podlaze až dokud mi sluneční paprsky neoznámili, že je čas vstávat. Náladu jsem měl těžce pod psa a dojezdy mi v tom vůbec nepomáhali.

Jako by v celém bytě nebylo kousku čistého vzduchu. Kam jsem se podíval, kde jsem se nadechl, tam to čišilo depresí a způsobovalo mi to pocit úzkosti. Jako bych se ocitl v mé osobní cele, ze které nebylo úniku. Ovšem z téhle věznice jsem mohl jen tak odejít hlavními dveřmi a nikdo by mi v tom nebránil. Jenže já nechtěl, ani nemohl. Neměl jsem kam jít.