Daechwita

3

,,Prosím tě už drž hubu! Nejsi nikdo! Nemáš jediné právo na mě zvyšovat hlas! Jsme tady jen kvůli tomu, že jsem to dovolil!" Začal jsem ječet na mámy přítele. Měl jsem všeho tak akorát dost, neustále se do mě navážel kvůli hloupostem a ve mě už se dlouho vařila krev. Poslední kapka přišla dnes, když mě vyhrotil za pár neumytých skleniček ve dřezu, které stejně nebyli moje. Hádka se postupně stupňovala až do takové fáze, že jsem to nevydržel a prostě vybouchnul.

Zoufale jsem pobýdl matku pohledem, aby se mě zastala. To já byl ten kdo před pár týdny ustoupil, to já byl ten kdo řekl, že to nevadí. Za rok budu moct vypadnout a nechtěl jsem jí bránit v lásce pokud byla šťastná. Ale ona se od té doby úplně změnila. Nic neřekla, jen se na mě podívala tím svým pohrdavím pohledem, kterým mi říkala že On má pravdu. V tu chvíli jako by mi srdce puklo. Matka která mi vždy byla oporou a já se jí svěřoval se vším, mě teď neprávem poslala do prdele. Nevím jestli se bála, co by ji na to řekl její noví přítel, ale bolelo to. Takhle nějak jsem si představoval zradu.

,,Dobře, když je to tak, já tady nikomu nebudu dělat koninu!" Byl jsem tak moc utržený ze řetězu a její mlčenlivost tomu moc nepřidala. Uvnitř sebe jsem měl válka pocitů a mohl jsem se jen modlil, abych se nerozbrečel.

Popadl jsem školní batoh, naházel jsem do něj obvyklé věci, které si beru pokaždé, když jdu ven. Rychle jsem si nazul boty, popadl klíče a už jsem byl ve dveřích, když po mě zase začal ječet. ,,Kam si myslíš, že jako jdeš?!"

,,Do toho tobě kurva nic není." Chtěl jsem zabouchnout dveře, ale on chytil kliku z druhé strany. ,,Zkus teď odejít a říkám ti, že už se sem nevrátíš!" Nechápal jsem co se mu honí hlavou, celou dobu se mě snaží vyhnat a teď na jednou nesmím odejít. ,,Žádná škoda." Pustil jsem dveře a už byl na odchodu, když v tom se otevřeli dveře od protějšího bytu.

No to mě poser. Ve dveřích stál mladík s jizvou přes pravé oko a hned za ním fenka rotvajlera. Oba vypadali, že to mají namířené ven. Najednoh mi bylo tak trapně, ne vadilo mi, že to viděl. Rychlím krokem jsem proklouznul kolem Sugy a vydal se po schodišti ven. ,,Jimine!" Bylo poslední co jsem od otčíma slyšel, než jsem vyběhl ven na ulici.

Bože chtělo se mi brečet, ne protože by mi bylo smutno. Ale proto kolik jsem v sobě měl vsteku, který jsem nemohl ventilovat. Chtěl jsem do něčeho praštit, třeba si u toho zlámat obě ruce, jen aby se to uvnitř mě zase dalo dohromady.

Zamířil jsem k tramvajové zastávce, která zasahovala do parku, nedaleko mého bydliště. Posadil jsem se na opěradlo lavičky a přemýšlel.

Upřímně jsem nevěděl co dělat, Jin se ještě neozval, Hobi odjel k tetě do Seoulu a Jungkook byl touhle dobou ve večerní škole. Neměl jsem kam jít a nikoho jiného jsem v okolí neznal. Až na..

,,Chceš cigaretu?" Ozvalo se za mými zády. Poznal jsem ten ledoví hlas. Rychle jsem si protřel skleněné oči a otočil se k osobě, která stála těsně za mnou. Měl na sobě velkou černou mikinu s kapucí a klokankou, obyčejné šedé tepláky a kolem krku bytelné vodítku. Vytáhl z kapsy krabičku zlatých Marllborek a aniž bych odpověděl, tak mi jednu podal.

,,O co ti jde?" Vyprskl jsem bezmyšlenkovitě. Byl jsem ještě rozrušený a hlavně mi hlava nebrala, proč by se ke mě tak choval, zrovna on. On se naštvaně zamračil, cigaretu mi hodil na lavičku k nohám a sám si zapálil.

,,Fotr je pěknej kokot co?" Pronesl, ignorujíc mou předešlou otázku. Stále s tím svým chladným tónem. ,,Není to můj fotr, ani jeho vlastní děti ho neberou jako fotra. " zamumlal jsem si pod nos, tak aby to slyšel. Vztek mě pomalu začal opouštět a začal ho nahrazovat smutek. Bylo mi líto toho jak se ke mě matka zachovala, jako bych už pro ni neměl žádnou cenu.