Daechwita

25

Ve sklenici jsem mu nechal jen tak na dně, aby se neřeklo. Co na to říct, protože mi moc chutnalo. Čekal jsem, jestli ten zbytek dopije a nebo, jestli se bude štítit, pít po mně ze stejné sklenice. 

Když si odemě nádobu bral, nezapomněl se prsty otřít o ty moje. V tu chvíli, jako by mi tím dotekem, do těla vpustil menší elektrický výboj. Ten příjemný pocit mě donutil co nejvíc narovnat v zádech a mírně zaklonit hlavu.

Tohle se mnou dělá alkohol? To nemůže být možné! Pohledem jsem zůstal vyset na Yoongiho rtech, které se jakoby nic, přitiskli ke skleničce a následně v nich zmizel i zbytek kořalky. Donutil mě tím dramaticky si skousnout ret.

Moc se mi líbil jeho přístup, mít v žilách víc promile, nebýt v místnosti kluci a nebít to zrovna Suga na kom jsem seděl, hned bych po něm skočil. Ale byl to on, byl to ten sígr ze školy, co si bůh ví proč vydělává prodejem drog a bez pochyb, jen stýkat se s ním, je jasné vystavování se nebezpečí.

A to byla ta chvíle, kdy jsem na vteřinku prozřel, díky bohu. Hlavou se mi prohnalo několik myšlenek a scénářů. Především těch, kdy mě Yoongi jen využívá, aby si mě mohl vydržovat jako osobní kurvu. Tak to určitě bylo, dělal na mě oči jen aby si užil. Nebo to byla nějaká hloupá sázka a jsem tady jen, aby se mi smáli, jak naivní jsem. Dělal ze mě jen hlupáka.

Žaludek mi zaplnilo nepříjemné prázdno. Kosti jakoby změkli a na srdci se usadil ten největší kámen který mohl. Úsměv z tváře, se mi vytratil i přes to, jak moc jsem se snažil nedat nic najevo. Z těch představ se mi chtělo brečet, ale nedal jsem se. Na to už jsem byl až moc dobře vycvičený. Nebylo to poprvé, kdy jsem se bránil pláči, před místností plnou lidí.

Yoongi si bez pochyb mé změny v chování všiml. Nic neřekl, jen stáhl ruce k tělu, aby mi nebránil v potenciálním odchodu z jeho klína, což jsem taky následně udělal. Měl jsem pocit, že mám na sobě pohled všech v místnosti. Vlastně jsem měl pocit, že mě sleduje celí stadion lidí a to mi na sebevědomí moc nepřidalo. Na štěstí to byla jen domněnka, která mě strašila  i v bdění. Absolutně nikdo nám nevěnoval pozornost, všichni se bavili mezi sebou a nebo se věnovali hudbě, jenž hrála z reproduktorů.

Rychle jsem se posadil na své předešlé místo vedle Taeho, než se mi opět stihla zamotat hlava.

Chvíli jsem se jen soustředil na vlastní dech, za účelem co nejrychleji tělo uklidnit. Počítáním výdechů jsem se snažil zabránit emočnímu kolapsu, který u mě byl dříve naprosto běžný, ale postupem času jsem se to snažil dostávat pod kontrolu.

Jen co mi z hrudi spadla ta obrovská tíha a já se opět svobodně nadechl, byl jsem připravený na další dávku alkoholu. Má hlava doslova prosila o zabití několika dalších buněk, jen aby se z ní vypařili všechny negativní myšlenky. Natáhl jsem se po své skleničce, kterou mi kdosi stihl dolít čirou tekutinou.

Říká se že by se alkohol neměl míchat, pokud si dotyčný nepřeje strávit následující ráno v obětí záchodové mísy, ale já a očividně i kluci, ho jedině mícháme. Tudíž mi nevadilo, že jsem najednou pil něco jiného, než před pár minutami.

Čas plynul a my ani nevnímali jak závratným tempem. Než jsem se nadál, bylo něco kolem jedenáct hodin večer a já byl stále plný energie i přes to, že jsem poslední tři hodiny strávil na nohách, zaměstnaný tancem, stejně jako polovina ostatních.

Celou dobu jsem se snažil vyhýbat fyzickému kontaktu s Yoongim. Ten vizuální jsme udržovali snad nepřetržitě, o tom nebylo pochyb a upřímně, asi bych ani neměl šanci, pokud bych se chtěl držet opaku. Jeho pohled čímsi přitahoval ten můj a neexistovalo nic, co by mě v tu chvíli zajímalo víc. Jenže stále jsem měl podezření, vnitřní strach, který se projevil pouze, když jsem chtěl zajít dál. Pořád nevím jestli to bylo dobře, nebo špatně.