Daechwita

7

Cítil jsem, že se mě někdo snaží zvednout. Ovšem mé bezvládné tělo mu to dost ztěžovalo. Pamatuji si hodně nadávek. Osoba, která se mi snažila pomoct ztrácela nervy. Cítil jsem se jako naprostá sračka, určitě jsem dělal neskutečnou ostudu.

Když jsem trochu procitnul, už jsem byl na nohách a někdo mě podpíral. Mohlo to trvat tak pět minut. Pokoušle jsem se zaostřit na tvář svého zachránce, ale svět kolem se hrozně točil. Točil se tak moc, že se mi po pár minutách udělalo zle a vše co jsem za den snědl, i s tím co jsem před méně než hodinou vypil, šlo ven.

Cítil jsem se strašně trapně a ještě mi k tomu bylo zle od žaludku tak, že jsem začal zvracet. Horší už to snad být nemohlo.

Když se mi po pár minutách udělalo lépe, svět už se tak natočil, ale mé nohy se pořád motali. Jako by mé tělo nepatřilo mně a já se nad ním jen znovu snažil převzít kontrolu, abych v něm neskončil jako vězeň. Jako vězeň ve vlastním těle a v životě, který nepatří jemu.

Osoba jejíž tvář mi byla stále neznámá, u mě pořád stála a tak nějak na mě dávala pozor. Mohl to být kdokoliv.

Mohl to být zloděj, násilník, nebo vrah, který mě chtěl jen odvést někam, kde by mohl nepozorovaně zprovodit mou duši z tohoto světa. Ale mně to bylo jedno, při nejhorším jsem měl v plánu mu pozvracet boty.

Možná by bylo lepší kdyby mě teď zabil. Nemusel bych se tak trápit kvůli hloupostem. A hlavně bych se za sebe nemusel stydět až vystřízlivím.

Po chvíli jsem se pokusil vyškrábat zpět na nohy. Onen muž, jak mi napověděla jeho plochá hruď a statná postava, mě znovu podepřel a pomalu jsme se vidali kamsi. Já vlastně ani nevím kam. Ale poslušně jsem se nechal táhnout. Snad jsem doufal, že mě odvede někam, kde na všechno zapomenu.

Když jsem se mu konečně podíval do tváře, zjistil jsem, že má kapuci a černou roušku. To mě mělo vyděsit, ale v tu chvíli mi to možná ani nedošlo.

Posadil mě do auta a pak si sedl na místo řidiče. Nevěnoval jsem mu pozornost. Opřel jsem si hlavu o okénko a snažil se být v pohodě, abych mu náhodou nepozvracel interiér.

Jen co se auto dostalo do pohybu, měl jsem co dělat, aby se mi obsah žaludku opět nenahrnul do krku. Pro jistotu jsem zavřel oči a jen poslouchal zvuk motoru, noční ulice a jeho hlasitý dech.

Nepoznával jsem ho, nemohl jsem si jeho hlas přiřadit k žádnému obličeji, který jsem dosud znal. Ani jeho vůně mi nebyla nijak povědomá.

Když jsme dojeli na místo, už jsem byl zase mimo, neměl jsem sílu se hýbat. Každý krok pro mě byl šíleně těžký. Jako bych na sobě měl závaží v hodnotě několik desítek kil. Víčka byla tak těžká, že jsem se je už ani nepokoušel otevřít.

Netuším, jak se mu to povedlo, ale cítil jsem, že mě nese do schodů. Bylo tam příjemné teplo a ozvěna, jako v panelovém domě. Vůni tohohle prostoru jsem moc dobře znal.

To snad ne! Jsou jen dvě možnosti, kam mě právě nese a ani jedna není dobrá. Chtěl jsem se začít bránit, že tady teda rozhodně nezůstanu, ale nešlo to, neměl jsem sílu.

Slyšel jsem, jako by někdo otevřel dveře a pak ozvěna zmizela. Zatuchlí smrad z chodby nahradila silná vůně konopí, psí srst a cigaretoví kouř. Měl jsem tušení kde právě jsem. Celou dobu jsem měl zavřené oči, bál jsem se, že když je otevřu, to co jsem si myslel se stane skutečností.

Upadl jsem do něčeho měkkého, snad gauč.  Bylo to příjemné, zem podemnou se přestala točit a já si oddychl. Najednou mi bylo tak dobře. Přitulil jsem se k něčemu, co připomínalo polštář a do mých končetin se opřel příjemný pocit uvolnění.