Daechwita

32

,,Snad jo." Vydechl jsem naposledy a než jsem se nadál, Yoongiho auto stačilo zaparkovat na adrese, kterou jsem mu, s jistým odporem nadyktoval.

Díky bohu jsem nikde neviděl otcovu Toyotu, jejíž přítomnost by mě utvrdila v tom, že její majitel sedí doma u televize, s lahví piva v ruce, jak měl ve zvyku.

I z nemalé dálky jsem viděl světlo v babiččině kuchyni, spolu s obrysem postavy, jenž se motala kolem plotny. Najednou se mi zastezklo. Zastezklo se mi po dětství a po vzpomínkách z doby, kdy jsem vyrůstal, v ne úplně bezchybné rodině, ale v rodině, kterou jsem považoval za samožřejmost.

,,Tak pojď než se rozbulíš." Šťouchl do mě víceméně povzbudivě a než jsem stačil něco namítnout, už mě tahal z auta ven. Nespokojeně a však poslušně jsem ho následoval, jako věrný pes svého pána. Pomalým krokem jsme se bok po boku vydali k budově, které jsem měl, před pár lety, tu čest říkat domov.

Nepříjemná nervozita se opět probrala někde v mém žaludku a rychlostí požáru se začala šířit do zbytku těla.

Mimo nepříjemný pocit jsem na své ruce ucítil dlaň někoho jiného. Gi si se mnou propletl prsty, s výrazem, jako bych ho k tomu donutil. Což byl jeho oblíbený výraz, pokud šlo o tělesný kontak s někým, kdo nebyl paměťová matrace. I tak jsem mu byl velice vděčný.

Nestačil jsem ani zaváhat a už jsem sahal po klice od vchodových dveří. Dveře byli vždy otevřené, pokud byli obyvatelé vzhůru. Dům se nacházel v klidné čtvrti, kde se všichni znali a tak nebylo nutné být pod zámkem.

Jen co jsem otevřel, vpadl jsem do místnosti a Yoongiho táhl bezkompromisně za sebou. Okamžitě mě do nosu uhodila ohromná vůně, kterou byla schopná vyčarovat pouze moje babička. Okamžitě jsem poznal, že vaří svůj proslulý rámen, který jsem jako malí kluk zbožňoval.

,,To už jsi doma?" Ozval se z kuchyně příjemný stařecký hlásek. Na sucho jsem polkl, nevěděl jsem co dělat. Mohlo to dopadnout špatně a nebo ještě hůř a mě nelákala ani jedna varianta.

,,Ahoj babi. Přišel jsem si pro věci." Pronesl jsem při posledním kroku, jímž jsem se dostal až do centra kulinářského dění. Stařenka se na nás otočila s vařečkou v ruce, míchajíc výborný vývar, jehož chuť bych poznal kdykoliv. Její výraz ve tváři mluvil za vše. Nejspíš o všem věděla, neboť vypadala kapku sklesle.

,,No ahoj.." Vypadala překvapeně, možná ani nečekala že by mě ještě někdy mohla vidět v tomhle domě.

,,Tak my půjdeme nahoru." Oznámil jsem.

,,A to je tvůj přítel?" Odvětila na zpět, snažíc se zjistit, kam by měla zařadit naprosto cizího mladíka, jenž jí, spolu se mnou, vešel do domu. Donutilo mě to se pousmát. Tyto všetečné otázky mi budou chybět.

,,Ne babi, je to kamarád. Chvíli mě u sebe nechá bydlet." To byla další věc, které jsem si nebyl jistý a uvědomil jsem si to až v tu chvíli. Do té doby mě ani nenapadlo přemýšlet, zda se stále označujeme za pouhé kamarády, nebo už jsme něco víc. Asi mě Yoongi nakazil tím svým žij přítomností. Ale nebyl čas to rozebírat hned.

,,Dobrý večer." Aby ho hanba nefackovala, uvolil se ke zdvořilému pozdravu, jenž podtrhl hlubším úklonem, což bylo na místě. Babička vřele přikývla hlavou na zpět, s upřímným úsměvem ve tváři.

,,Dobře.. běž si pobalit věci a pak přijďte na večeři. Táta odjel na pivo, určitě se vrátí až ráno." S tím jsme se oba vydali do patra, kde se nacházely tři ložnice, ze kterých jedna kdysi patřila mně. Vstoupil jsem do posledních dveří po pravé straně a po pár dalších krocích jsem se ocitl ve svém starém pokoji. Už tu toho moc nezbylo. Hodně věcí, které si pamatuji z dětství, jsem za ta léta přestěhoval nebo vyházel.