Daechwita

55

Tu masku nestihl sundat, běžte pryč, zas jsem se urval
Vidím věci, kterým nerozumím a v sobě jen půl gram
Na chvíli být real, na chvíli nemuset nosit ty pouta
A ty mě nemůžeš spoutat, v mý hlavě není to ok

Vím, že bys taky chtěl trochu sem si
Krev mi kape z nosu
Pořežu se na krku, napíšu o tom další sloku
Tak doufám, že sis nemyslel, že to bude okej
Doufám, že sis nemyslel, že to bude okej

Zase mám blackout a ty jizvy budou osud a
Musím zase běžet, cítím v sobě, že fakt nejsem odtud
Tak odstup, neznáme se

Yeah, ono to dlouho trvat nebude
Kameny do pití a ty prášky zase syp do mě
Říkám sobě před zrcadlem, jak se cejtim blessed
Je 5 ráno a já ani nevím, kde to jsme

Asi sem posedlej, telefon posílej
Nikdo nevolá jak ISIC bruder říká si dej
Než vyjde tohle album, tak už bude po mě may
Fu*koval bych tady všechny, ale nejsem zlej
Jestli je to real, jestli je noc nebo den
Shorty, zeptej se těch zdí, oni nelžou mojí straight
Říkaj, že jsem ztratil fate,

Jen ty křídla nejsou silný, možná jednou budem vejš
Možná jednou budem vejš (Možná jednou budem vejš)

Zůstaň se mnou, i když se zase cejtim moc přeplej
Na chvíli chcípne to a potom jedeme znovu, babe
Je to tak real a ty hlasy už mě nenechaj bejt
Chtěl bych tě jen držet za ruku, vědět, že jsme safe

Asi sem posedlej, telefon posílej
Nikdo nevolá jak ISIC bruder říká si dej
Než vyjde tohle album, tak už bude po mě may
Fu*koval bych tady všechny, ale nejsem zlej

,,Co to děláš?" Jin mě opět kontroloval, jako malého parchanta. Na každém kroku byl stále se mnou a dohlížel, zda náhodou nedělám nějaké lumpárny.

,,Dávám si LSD?" Podíval jsem se na něj tím nejotrávenějším pohledem, který jsem dokázal. Aby mu došlo, že mě jeho přehnaná starostlivost pomalu, ale jistě, dohání k šílenství.

,,Vážně ti to nedošlo ani po tom, co si to řekl nahlas?" Přivřel oči a čekal, jestli si uvědomím vlastní chybu.

,,Hele! Řekl, že pro mě nesmějí být drogy přednější než on, což je pravda, nic na světě mi není milejší než on. Takže jednoho tripa si dát můžu!" Argumentoval jsem.

Pravdou bylo, že už to byl čtvrtý týden bez Jimina a mě se přestalo zdávat, že by se ke mně mohl vrátit. Čtyři týdny bez zprávy, bez hlasovky, bez telefonátu. Netušil jsem kde je, nebo co s ním je. A trpěl jsem neskutečným způsobem. Každý jeden den jsem trpěl, jako v tom nejhorším pekle.

Začínal jsem plánovat, že to vzdám. Stačilo jen vymyslet místo a napsat dopis. Byl jsem přesvědčený, že on byl moje štěstí. Štěstí, které vzalo roha. Už nebylo proč žít.

Zocelil jsem se, alespoň na venek. Kluci už ani nevěděli, že bych trpěl. Byl jsem ten nejlepší herec široko daleko. Jen jsem dál, na oko šťastný, skládal písničky, do kterých jsem vkládal veškerou bolest, jenž jsem cítil. Nepomáhalo to. Nic nepomáhalo. Ta bolest s každým dalším dnem sílila a já přestával být silný.

Hned po té jsem se odebral k sobě domů. Neměl jsem náladu trávit s někým čas. Chtěl jsem tiše trpět, možná zase něco rozbít a pak se probrečet ke spánku. Sám a ztripovaný jsem se záhadným způsobem dostal až do paneláku.