Daechwita

27

Šokovaně jsem si text četl pořád dokola. Jak to, že jsem to dřív neviděl? Jak to, že jsem si nikdy nevšiml, že by o mě mohl takhle snít? Asi byl opravdu dobrý herec.

Věděl jsem, že je něčím jiný, zvláštní. Působil jako někdo, kdo absolutně neumí dát najevo, jak co cítí. Možná jsem si díky tomu textu uvědomil, že není možné, aby to na mě jen hrál. To, jak byl ohledně citů ke mně nesmělý, mi dalo pocit, že bych se konečně mohl někomu odevzdat. A já se chtěl odevzdat právě jemu.

I když jsem ho moc neznal, za těch pár dní jsem pochopil, že není takový jako se o něm říká. Měl rád lidi. Pro ty svoje by se rozdal a udělal pro mě něco co nebyli schopni mojí rodiče za sedmnáct let. Dal mi pocit, že mám skutečný domov. Ukázal mi, že nejsem sám kdo se ocitl na dně a za to jsem byl ochoten udělat pro něj cokoliv. Zároveň jsem byl rozhodnutý, kdyby byly mé nejhorší obavy skutečností, ukončit to.

Nikdy jsem nežil budoucností. Nikdy jsem přesně nevěděl co budu dělat za pár let. Neměl jsem žádný plán a ať jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem si nedokázal představit, kam vlastně můj život směřuje. A v tuhle chvíli to nebylo jinak. Netušil jsem co se stane za pár týdnů, nebo měsíců a nechtěl jsem se nechat ovládat vlastní paranoiou.

Teď tu byl on a já věděl, že tu chci být pro něj, dokud nás osud nerozdělí. Jestli že jsme měli být spolu nehodlal jsem tomu bránit. Tomu jsem věřil. Určitě to bylo těma drogama.

A s ním jsem měl pocit, že nejsem sám, i když jsem kolem sebe měl úžasné přátele. Jen s ním jsem měl pocit, že mi někdo rozumí. A že mi nic nechybí. Jen s ním jsem se cítil, jako normální člověk a teď díky jeho přiznání o jeho citech ke mně, jsem se cítil jako někdo výjimečný a moc se mi ten pocit líbil. Ovšem mému pocitu euforie určitě přispělo i množství zakázaných látek, jenž mi kolovali tělem.

Čím dýl jsem nad ním přemýšlel, tím víc jsem mu podléhal. Už teď jsem věděl, že pro něj udělám cokoliv, jen abych ho viděl se smát. Jen abych slyšel ten hřejivý tón v jeho hlase. Jen aby se na mě znovu podíval tím štěněčím pohledem. Opravdu jsem mu patřil...

,,Tohle si napsal o mně? Kdy?" Optal jsem se zasněně, při pohledu na popsaný kus papíru. Mé srdce jako by díky tomu znovu nabralo sílu bít, bít pro něj.

"Po tom co sis se mnou dal první čáru" Objasnil s jistým druhem hrdosti v hlase. Ah nejraději bych mu dal pusu, ale stále mě držel nohama na zemi hlásek, jenž mi říkal, že to v žádném směru není vhodné.

,,To je strašné klišé víš o tom?" Upřímně pobaveně jsem se na něj zaculil, přičemž jsem mu svou ruku omotal kolem krku.

,,Někdo by řekl že je klišé romantika" Dodal s pohledem upřeným do mých očí. Byl to tak nádherný pohled. Díval se na mě jako nikdo jiný, rázně a tvrdě, ale zároveň něžně. Snad aby mě nevyplašil. Ale já už dlouho věděl, že neexistuje nic, čím by mě od sebe dokázal odehnat.

,,Nemám rád klišé, mám rád originální věci." Pronesl jsem pyšně.

,,A co já? Jsem dost originální?" Tato jeho otázka mě upřímně pobavila. Nejen, že šlo o naprosto průměrnou hlášku, jak ze špatného filmu. Ovšem od něj to bylo roztomilé, snažil se být opravdovým cukříčkem, což mu vzhledem k jeho chladné povaze, šlo jen z těžka.

,,Víc než to, ty jsi podle mě jediný svého druhu." Ujistil jsem ho a tím mu vlastně prozradil, že mě jako osoba opravdu zaujal.

Zbytek večera mám tak trochu v mlze. Zůstaly mi jen útržky vzpomínek na některé situace. Jako bylo Jungkookovo první odvodňování a to jak se tomu všichni smáli včetně samotného Kooka s hlavou zaraženou v kýblu. Pak vzpomínka na to, jak jsem s někým nahrával písničku, jen tak pro pobavení a jak jsem přes nepřetržitý smích nebyl schopný vydat jediný dobře znějící tón. Vzpomněl jsem si i na to, jak  Lisa v záchvatu smíchu rozbila několik prázdných skleniček po chlastu a i na to jak se Hoseok rozněžněně vybavoval s Namjoonem a Jinem.