Zůstala ve vodě po celý zbytek dne i noci. Věděla, že se kočky z jejího klanu vrací, věděla že se potřebuje dozvědět, co se stalo, jak dopadl její plán, kdo přežil a kdo ne, aby mohla naplánovat jejich následující postup, ale nemohla... Ne hned.
Procházela se po pláži, ani na chvíli se nevzdálila od moře, vířila tlapkami vodu a snažila se přesvědčit svou mysl, že je vše v pořádku.
Že je ona v pořádku.
Jak krásná lež.
Snažila se umlčet ten syčivý, podmaniný hlas, spletený z vláken krve a ohnivých střepů. Hlas, jehož vlastník na ni ze tmy upíral rudé oči a vyčkával na svou příležitost.
Sledovala, jak se slunce vpíjí do moře, jak rozlévá své rudé, oranžové a zlaté odstíny na jeho hladině, sledovala jak jeho místo zaujímá měsíc a hvězdy, jež se odráží na vodní hladině. Poslouchala cvrčky a šumění moře, jež se nikdy neměnilo a které by ji ukolébalo ke spánku, kdyby to šlo.
Až když vyšlo slunce, dokázala se vzchopit, obrátit se a zamířit zpátky k jeskyni.
Necítila se o nic silněji než předtím. Nevěděla, jestli vůbec dokáže se na tu jeskyni podívat. Ale musela. Kvůli klanu.
Udělá to, co s každým jejím problémem. Nebude si ho všímat. Nebylo to důležité. Důležitý byl klan, porážka Lovce duší.
Tak to prostě bylo.
🔥🔥🔥
Když se vrátila ke skále, Duchařka už na ni čekala. Výraz měla nečitelný, ale Krkavčí ji znala už dost dlouho na to, aby v jejích jasně fialových očích našla potlačovanou lítost. Nestála o ní a její léčitelka to věděla. Kromě jiného.
,,Hlášení?" Zeptala se suše. Duchařka nebyla její zástupkyně, ale vlastně jí věřila víc, než kterýkoliv jiné kočce. Nehledě na to, že se tenhle plán uskutečnil jenom díky ní a její zvláštní schopnosti, kterou stejně nechápala.
Snažila se nedívat na skálu a jeskyni za ní. Odmítala jít dovnitř.
,,Potůčka zemřela," oznámila Duchařka.
Potůčka – jejich malá, hnědobílá válečnice. První kotě, které se kdy narodilo v klanu Vzbouřenců.
,,Jak to vzala Lípa?" Zeptala se Krkavčí a nedala na sobě znát jakékoliv emoce. Lípa byla její matka, už sice starší, ale pořád velice schopna bojovnice.
,,Špatně," odpověděla Duchařka stručně. To asi nepotřebovalo dalších poznámek.
,,Kdo ji zabil?" Chtěla vědět Krkavčí. Vždycky se na to ptala. Když nějaká z jejích koček zemřela, zjistila si, kdo to byl a pak mu to v nejbližší příležitosti oplatila.
,,Beznaděj," odpověděla Duchařka. Krkavčí přikývla. Zapamatuje si ji. ,,Dědic a Skleněna jsou docela vážně zranění, ale pravděpodobně nezemřou. Zbytek jen malé zranění."
,,A jejich ztráty?" Zeptala se Krkavčí.
,,Bohužel, žádný elitní válečník. Nějaký kocour a učednice," řekla Duchařka.
Krkavčí zmateně střihla uchem. ,,Učednice?" Zeptala se. Většinou se ona a její válečníci snažili vyhýbat zabíjení učedníků. A ostatně i normálních koček, ačkoliv věděli, že by tím Lovce oslabili. Bylo to prostě špatné.
Aspoň to si Krkavčí říkala. Nebylo to tak, že by byla tím nejlepším příkladem pro rozlišování dobra a zla.
,,Nebylo to v plánu," vysvětlila Duchařka. ,,Ta učednice zaútočila na Jiskříka. Shiela... Se neovládla. Vyčítá si to."
ČTEŠ
Píseň Krkavce(WaCa FF)✓
РазноеPokračování příběhu Princ Hlubiny. ,,S ohněm nejde bojovat ohněm." ,,V tom případě máme štěstí, že ani jeden z nich není oheň." ,,Jsou zlí. I ona bude, po tom všem. Může způsobit stejné škody." ,,Možná. Ale někdy... Někdy, když všechno ostatní sel...
