Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

28.Kapitola

Přímo pod nimi probíhala tvrdá bitva. Kočičí těla se zmítala mezi sebou, Krkavčí slyšela neustále syčení a výkřiky, vzduchem létaly chlupy a krev. Křišťálové a Šedé společenství svým nepřátelům rozhodně nehodlaly dát nic zadarmo.

Krkavčí přivřela oči a mezi davem koček hledala nějaký vhodný cíl. Zahlédla mohutného, mourovatého kocoura, který nahnal ke stěně Jiskru. Bílozrzavá kočička na něj vyděšeně zírala, celá ztuhlá strachem.

Krkavčí se naježila srst, hlava ji rozbolela tak moc, až měla pocit, že vybuchne.

Krkavčí... Nech mě... Jsem lepší než ty.
Zavrčela. Ne. Nenechám

,,Krkavčí?" Zašeptala Duha vedle ní vyděšeně.

Jsem silnější než ty.

Krkavčí ji ignorovala, jen upřela svůj pohled na velkého mourka a seskočila ze střechy. Dopadla mu přímo na záda a zasekla drápy do jeho srsti přesně ve chvíli, kdy se chystal zaútočit na Jiskru.
V nose ji zasvrběl pach krve, hlavu jako kdyby jí někdo probodl.

Krkavčí. Nech. Mě. Jít.

Krkavčí se pokusila ten hlas vytěsnit, soustředit se na to, aby se udržela tomu kocourovi na zádech.

Potřebuješ mě.

Potřebuješ mě.

Potřebuješ mě.

Ne! Nepotřebovala!

Strhla toho kocoura na stranu a zaryla mu drápy do srsti tak hluboce, až zařval.
Nedokázala se pořádně soustředit. Myšlenky měla roztříštěné, plné hněvu, nenávisti a strachu, plné hlasů a křiku a ona nevěděla, co se děje.

Nech mě jít.

Nemůže... Ne...

Cítila oheň. Spaloval ji kůži, tančil po její srsti a jeho praskání přerušovalo její skřek.

Jsi slabá, Krkavčí. Jsi tak sobecká. Nech mě jít!

,,Ne!" Vykřikla Krkavčí. Ani nevěděla, jak se dostala z toho kocoura, ale jen matně vnímala, že se přitiskla ke stěně budovy a pevně zavírá oči před tepavou bolestí v hlavě. ,,Jdi pryč! Jdi pryč! Jdi pryč!"

Hlavou se jí míhaly útržky, střípky vzpomínek a myšlenek, chaoticky vířících ve víru její mysli.

Nenáviděla to. Nenáviděla, nenáviděla.
Nenáviděla všechny a všechno!

Proč ji nemohli nechat jít? Proč nemohla prostě umřít?

Ale zasloužila si to. Zasloužila si to, zasloužila, zasloužila.

Měla pravdu. Byla sobecká. Byla tak slabá a sobecká.

Chci být silná.

To kdysi řekla Duchařce.
Chtěla být silná. Chtěla být tak silná, aby už se nikdy nebála, aby mohla porazit Lovce.

Ale čím za tu sílu platila?

Ve skutečnosti se bála. Bála se být silná.
Byla sobecká. A všechno si to zasloužila.
Ale kočky okolo ní ne. Městské kočky, Vzbouřenci – nezasloužili si umírat kvůli její slabosti, kvůli jejímu sobectví.
Matně vnímala, že se napřímila.
Dost bylo se sobectvím. Dost bylo se slabostí.

Ať ji to klidně zničí. Ještě předtím ona ale zničí ostatní.

Koneckonců, nebyla důležitá.