Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

24.Kapitola

Ta kočka absolutně nezapadala.

Od chvíle, kdy městské kočky začaly cvičit se Vzbouřenci, uplynulo pár dní a výcviky se nyní staly staly jejich hlavní náplní. Městské kočky se přidaly k pravidelnému, rannímu běhání pro zvýšení vytrvalosti a poté se všichni shromáždili na výcvik, kde se snažili omezit své slabé stránky a naopak zlepšit ty silné. Členové obou společenství si postupně začali zvykat na společnost Vzbouřenců a panovala mezi nimi mnohem lepší atmosféra.

Nejednalo se však o přátelství – Vzbouřenci měli často problém se otevřeně bavit mezi sebou, natož mezi cizími kočkami, takže k velkému sbližování nedošlo.

Samotná Krkavčí pak mezi členy společenství neměla vůbec žádnou popularitu a neustále si o ní šeptali za jejími zády. Cítila jejich pohledy a občas zachytila závan strachu.

Rudooká.

Přesně proto Jiskra, členka Křišťálového společenství, příšerně vyčnívala.
Dorazila teprve po pár dnech, očividně se ještě zotavovala ze své nemoci a... Krkavčí už dlouho neviděla někoho, kdo vypadal, jako kdyby jeho jedinou emocí bylo štěstí. Když se na zrzavobílou kočku poprvé podívala, měla pocit, jako kdyby zírala přímo do slunce. Do usměvavého, energického slunce.

I mezi městskými kočkami vypadala nepatřičně, když ji Krkavčí sledovala, jak hovoří se svými přáteli, ale mezi Vzbouřenci plnými hněvu a temných myšlenek...

Každopádně se brzo ukázalo, že Vzbouřenci nedokážou její energii odolat. Všichni se naprosto nevědomky snažili dostat do její přítomnosti a i ona sama se přistihla, že ráda sleduje právě její výcvik, protože Jiskra se pořád smála a dělala vtipy a vůbec neměla starosti s tím, že jí něco nešlo, nebo ji někdo opravil. Šířila se od ní neuvěřitelně pozitivní energie a pro pochmurné Vzbouřence to bylo něco jako naprosto cizí území.

Jediný, kdo se zdál, že ji nemůže vystát, byl Princ. Od chvíle, kdy se Jiskra objevila na cvičišti, na ni chvíli zíral a pak se jí začal vyhýbat. Kdykoliv začala mluvit, odešel co nejdál, aby ji nemusel poslouchat. A také Dušička se jí stranila. Bílou učednici očividně nové kočky velmi fascinovaly a netřeba zmiňovat, že její nové objekty zájmu ty pocity nesdílely. Dušička, se svou schopností se objevit odnikud zničehonic, je nepochybně děsila. Jednou k ní přišla Jiskra, protože ji bílá kočička neuvěřitelně zaujala, ale Dušička se na ni jen v rychlosti podívala a pak utekla za Princem.

,,Měly bychom s Dušičkou něco dělat," poznamenala Krkavčí ke Změně. Její zástupkyně měla Dušičku na starost, ale... Kromě toho, že Změna měla dost svých vlastních povinností, tak hlídat Dušičku bylo skoro stejně nemožné, jako se snažit tlapkami změnit proud řeky. Nikdy se neobjevila, když ji chtěla Změna vzít na výcvik a potulovala se Hvězdný klan ví kde.

,,A to něco je konkrétně co?" Zajímala se Změna, než trochu zvedla oči a zadívala se na šedohnědou kočku. ,,Ulito! Vůbec se jí neboj a pořádně se jí zahryzni do ramena!"

Krkavčí si omotala ocas kolem tlapek. ,,Doufala jsem, že budeš mít nějaký nápad," přiznala se.

,,Snažila jsem se s ní domlouvat už dlouho," odfrkla si Změna. ,,Nestojí o výcvik. Dušička není normální kočka a nemyslím si, že přemýšlí stejně, jako my. Jediné, o co očividně stojí, je chodit za Princem a mumlat ty svoje znepokojivé věštby."

Princ.

Krkavčí ho vyhledala pohledem. Zrovna měl přestávku mezi bojem s Vlkobijkyní. Princ nebyl špatný bojovník, ale šlo poznat, že se až moc spoléhá na své schopnosti. Měl obdivuhodnou výdrž a snadno se vyhýbal každé ráně, ale... Krkavčí z jeho stylu boje jasně viděla, že na to není zvyklý. Že není zvyklý útočit zpříma a že to prostě neumí.