Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

40.Kapitola

Krkavčí udělala několik šokovaných kroků dozadu.

,,Mami?" Zlomil se jí hlas a nechápavě ji sledovala. Nezvedal se jí hrudník. Nehýbala se.
To... To přece nemohla být pravda. Krkavčí tomu nevěřila. Její matka nebyla mrtvá.

Cítila, jak se vedle ní postavila Kůra. Ani nemusela jít blíž. ,,Je mi to líto," zašeptala. ,,Přišli jsme pozdě."
Přišli pozdě? Cože? Co to říká?
Její matka nemohla být přece mrtvá. Ta myšlenka byla tak směšná.

A přece tu Krkavčí stála a hleděla na ni, naprosto nehybnou a studenou.
Studenou, jako kameny kolem nich.
Krkavčí... To nebyla schopná pobrat. Prostě to nedokázala. Její matka, jediná kočka, kterou kdy poznala, kočka se kterou vyrůstala, kočka která ji vychovala, kočka, kterou tak moc milovala, i když ji občas štvala, byla mrtvá?

Měla pocit, jako kdyby se kolem ní hroutil celý její svět, jako kdyby ho někdo roztrhal na kusy a ona nevěděla, jak ho zachránit.
Najednou zůstala sama. Protože její matka byla pryč.
A ona nevěděla, jak se s tím vypořádat.

Ucítila vedle sebe teplo a pach Lovce duší. Mlčky hleděl na tělo Můry, ve tváři žádnou emoci. A když Krkavčí viděla, jak ji pozoruje, už to nedokázala snést, bolestně vykřikla a zabořila hlavu do Lovcovi srsti.

Cítila, jak velký kocour ztuhl, ale jí to bylo jedno, protože jediné, co dokázala udělat, bylo brečet a křičet nad nespravedlností toho, co se stalo. Myšlenky měla zamotané, naplněné zoufalstvím a prudkým uvědoměním, že tu její matka prostě už není.

A byla to její chyba, protože byla naprosto k ničemu, nevěděla jak své matce pomoct a ztratila tolik času. Nepřišla včas.

Skočila do ledové řeky, ve které málem zemřela, vyburcovala kočky z klanu a tahala je přes hory úplně zbytečně.
A tak křičela a vzlykala a dusila všechnu svou bolest, smutek a hněv v srsti velitele Bezhvězdného klanu.

🔥🔥🔥

Nepamatovala si, že by usnula, ale když se probudila, byla hluboká noc. Ležela ve svém pelíšku, v jejich jeskyni a na okamžik si byla jistá, že to všechno byl jen odporný sen. Jenže pak si uvědomila, že její matka už v pelíšku neleží a místo ní po jeskyni s brbláním pochoduje Beznaděj.

,,Kde... Kde je moje matka?" Zeptala se Krkavčí chraptivě. Cítila, že se jí začíná dělat špatně. Nebyl to sen. Nebyl to sen. Nebyl to sen.
Její matka byla pryč, sakra, byla pryč.
Byla mrtvá.

Beznaděj se na ni zle podívala, ale Krkavčí to bylo upřímně jedno. ,,Lovec trval na tom, že ji pohřbí. I když je země ledová a bude mu to trvat tak tři dny, než vykope pořádný hrob," zavrčela rozmrzele.

Krkavčí vstala, nohy měla slabé a ztuhlé a vzápětí se rozkašlala. Ignorovala to všechno, vypotácela se kolem Beznaděje z jeskyně a přejela po měsícem zalité údolí, aby našla Lovce duší.

Uviděla ho nedaleko břehu řeky, vedle něj se kupila vrstva sněhu a hlíny, jak spolu s Kůrou hrabal do země.
Krkavčí napadlo, jak dlouho to dělá, vzhledem ke zmrzlé půdě.

A pak se jí sevřelo hrdlo, když spatřila vedle hromady hlíny a sněhu a rovněž tělo své matky, nehybně ležící ve sněhu.

Krkavčí znovu obklopil ten pocit neskutečnosti. Nedokázala zpracovat, že se její matka už prostě nezvedne, nepozdraví ji a nezačne do ní zase hustit ty řeči o tom, že musí zůstat v horách, aby byly v bezpečí. Všechno se jí to zdálo jako noční můra.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a zase pocítila nutkání vzlykat. Najednou neměla vůbec chuť nic dělat, stát, dýchat, cokoliv. Jenže se nemohla jen tak dívat, jak cizí kočka kope hrob pro její matku, a tak se přinutila udělat několik kroků směrem k nim. Zeširoka obešla tělo své matky, aby se na něj nemusela dívat a postavila se vedle Lovce, který se zastavil a obrátil k ní pohled.