Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

39.Kapitola

,,To ani náhodou. Jestli půjdeš ven, pravděpodobně zemřeš," prohlásila Kůra rázně.

,,Nikdo z vás neví, kde žijeme," namítla Krkavčí Pěvkyně. ,,Musím vás tam zavést."

,,Co nerozumíš na slovu, že zemřeš?" Zamračila se Kůra.

,,Když tam nepůjdu, tak moje matka zemře určitě!" Vyprskla Krkavčí, protáhla se kolem Kůry a vyšla ven.

Překvapeně se zastavila, když si uvědomila, kde se to ocitla.
Vypadalo to jako nějaká velká díra v zemi, obklopená jehličnany. U hliněných stěn dolíku rostly husté, velké keře a Krkavčí skrz škvíry mezi nimi spatřila těla spících koček. Vzduch byl ostatně protkán silným pachem velkého množství koček.

Pořád nedokázala plně zpracovat, že opravdu potkala cizí kočky, ale ani se o to pořádně nesnažila. Nemohla se z tohoto setkání radovat, když si dělala starosti o svou matku.

Pohled jí padl na toho Lovce duší, který stál u jedné ze stěn a vedle sebe měl jednu další kočku. Teď, když vyšla z přítmí bylinkového doupěte Kůry a té mladší kočky – Sudby, jestli se nemýlila – mohla si cizí kočky lépe prohlédnout. Vypadaly, že jsou na tom dobře, kožíšek měly lesklý a i přesto, že panovalo období bezlistí a to minimálně v horách znamenalo méně potravy, nevypadalo to, že by strádaly hladem. Lovec duší samotný byl o dost větší než ta druhá, měl černošedou srst podobnou její a oranžové oči, které se okamžitě zastavily na ní, když ji zahlédl.

Krkavčí se nadechla a vyrazila k němu. Sníh jí pod tlapkami nepříjemně studil a když se nadechla ledového vzduchu, začalo ji bolet v krku. Srst měla pořád vlhkou a každý krok byl pro ni namáhavý.

Všimla si, že si ji ta cizí kočka nedůvěřivě, ale s jistým zájmem, prohlíží.
Nezajímalo ji to, aspoň ne teď. Chtěla jenom, aby pomohly její matce. Aby ji zachránily. O nic víc jí nešlo.

,,Jdeme," řekl Lovec duší stručně a než se nadála, odrazil se od země a vyskočil nahoru, na kraj stěny dolíku a druhá kočka ho následovaly. Krkavčí se nenechala zahanbit a jakkoliv slabá a vyčerpaná se cítila, vyskočila za nimi. Koneckonců, žila v horách. Se skákáním a šplháním neměla sebemenší problém.

Když přistála nahoře, napřímila se a rozhlédla se. Všude kolem nich byly stromy, jejich tmavé kmeny a větve ověšené jehličím svítily na pozadí bílého sněhu. Vzduch tu byl mnohem jiný, než v horách – plný vůní kůry a jehličí i zvířat, jejichž pach znala Krkavčí jen málo. Projel jí pocit vzrušení, když upírala pohled mezi moře nekonečných stromů. Bylo tu tolik věcí na prozkoumání...

Rázně zavrtěla hlavou. Až se její matka uzdraví, tak ji přesvědčí, aby přišly sem. K těmto podivným kočkám, jež žijí spolu v klanu a které jí zachrání život.

Střihla ušima, když se za ní ozvalo zachroupání sněhu a k nim vyskočila Kůra. V tlamičce nesla balíček s několika různými bylinkami, z nichž jedna voněla obzvláště výrazně a lákavě.

,,Tak kam máme namířeno?" Zeptal se Lovec duší a Krkavčí se na něj podívala.

,,Musíme k řece," odpověděla Krkavčí Pěvkyně. ,,Když půjdeme proti jejímu proudu, dojdeme k mému domovu. K mé matce."

,,Jdeme do hor?" Zeptala se zamračeně ta druhá kočka, malá, ošklivá mourka se zacuchanou srstí a otočila pohled k Lovci. ,,To je stupidní nápad. Nechápu, proč bychom měli zachraňovat tu-"

,,To stačí, Beznaději," přerušil ji Lovec duší ostře. ,,Jdeme."

Beznaděj. Zajímavé jméno, pomyslela si Krkavčí Pěvkyně a vyšla za Lovcem, jenž vyrazil nějakým pro ni naprosto neznámým směrem. To se všechny kočky v klanu jmenují tak divně?