Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

Epilog:

Pod korunami stromů se procházely čtyři kočky.

Byl krásný den v období novolistí, které se pomalu ale jistě přehoupávalo v období zelenolistí. Vzduch byl příjemně teplý, plný pachů kořisti, které bylo v tuto dobu v lese plno a vůní jehličí, mechu a stromové kůry.

Odevšad se ozýval radostný zpěv ptáků a švitoření veverek. Zlatavé paprsky slunce pronikaly mezi větvemi jehličnanů, barvily vše čeho se dotkly do jasných, teplých barev a skvrny světla tančily na listech křovin a kožíšcích čtyř koček.

Jedna měla srst zbarvenou v krásném, hnědočerveném odstínů, která ve sluneční záři svítila těmi nejhezčími barvami, podobné kaštanům. Vedle ní kráčela větší, černá kočka s oranžovýma očima, která jí něco povídala a zároveň dávala pozor na dva mladší členy jejich skupinky, kteří od nich neustále odbíhali a s rozzářenýma očima se rozhlíželi kolem sebe.

První z nich měl srst zbarvenou v čistém odstínu bílé, poseté různými šedými skvrnami _ na jeho tlapkách, ocase, uších, dokonce i kolem tlamičky. Díky zářivě modrým očím dostal jméno Hladina, a byly vždycky plné energie a zvědavosti.

Druhá kočička snad byla ještě horší. Jednalo se o černošedou, oranžovookou Vránku, která neustále něco zkoumala a tahala svého nejlepšího přítele do těch nejhorších problémů a to už od chvíle, co se naučila chodit a mluvit. A že mluvila hodně.

,,Kam vlastně jdeme?" Zajímala se Vránka, když se konečně uráčila vrátit ke své učitelce a upřela na ni nedočkavé, oranžové oči.

,,Na prvním výcviku se vždycky nejdříve obchází území," vysvětloval jí Hladina dychtivě. ,,Že jo?"

,,To jo," přikývla velká černá kočka, jejíž jméno bylo Zubatá. ,,Ale než to všechno projdeme – a já mám takový pocit, že při svých útěcích z tábora jste už to stihli sami – musíme se zastavit na jednom důležitém místě."

,,A už tam budem?" Chtěla vědět Vránka. Důležité místo? Co to mohlo být? Jak to vypadá? Jak je to velké? Proč je to důležité?

,,Skoro," přikývla její učitelka Kaštana. ,,Vlastně už mám pocit, že to vidím..."

Vránka vztyčila uši a otočila hlavu tak rychle, že to vypadalo, že si zlomila krk. Mrkla na Hladinu a oba učedníci se okamžitě vrhli dopředu, hluší k volání jejich učitelů.

Proplétali se mezi kmeny, větvičky a jehličí jim praskalo pod tlapkami a paprsky slunce je hladily po zádech, zatímco se hnali lesem, plní energie a nadšení.

Nakonec se zastavili u zvláštního, krásně hladkého kamene, který trčel ze země, opřený o kmen jednoho ze stromů. Vránku by nijak nezaujal, kdyby si nevšimla spousty vyrytých čar, které do kamene někdo nepochybně udělal drápem.

,,To je ono?" Zeptala se Kaštany, když je obě učitelky dohnaly.

Kaštana přikývla. ,,Napadá vás, co by to mohlo být?"

,,Šutr," odpověděl Hladina a zašklebil se na Vránku, která mu úšklebek vrátila.

,,Jak bystré," poznamenala Zubatá. ,,Ano, je to kámen, ale co přesně by podle vás mohly znamenat ty škrábance?"

Hladina a Vránka si vyměnili zmatený pohled, než oba naráz pokrčili rameny.

,,Každá čára znamená jednu kočku. Jednu kočku, která položila život v boji proti Lovci duší," vysvětlovala Kaštana vážně.

Oba učedníci okamžitě zpozorněli. Pochopitelně už o hrůzném, bývalém veliteli slyšeli a také o všech, kdo mu vzdorovali, ale tehdy je to tolik nezajímalo, jako nyní. Tedy, Vránku to zajímalo – protože ji zajímalo všechno. Nenáviděla, když o něčem nevěděla, protože pak o tom nedokázala přestat přemýšlet a rozebírat to ze všech stran – ale Hladinu ne a tak čas většinou trávili děláním neplechy.