Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

42.Kapitola

Krkavčí si okamžitě všimla, že s rozdělením jídla je něco špatně.

Prvně ji napadlo, že je to nějaká klanová tradice a neviděla v tom nic špatného. Pak si ale všimla napětí a nepřátelství v očích některých koček a začala přemýšlet nad tím, co se to sakra děje.

Ona a Lovec se vrátili do tábora, když už byla skoro tma - tak rychle se setmělo - a kočky už jedly. Uprostřed tábora byla velká hromada s kořistí, u které sedělo a jedlo několik koček.
Zbytek koček na ně jen mlčky hledělo, jako kdyby čekaly, až na ně přijde řada.

,,Běž se najíst," pobídl ji Lovec a kývl k hromadě s kořistí.
Krkavčí se na něj zmateně podívala. ,,Proč některé kočky jedí a další ne?"

Lovec jí pohled neopětoval, přejížděl očima po táboře. Všechny kočky okamžitě skláněly hlavy, aby se vyhnuly očnímu kontaktu. ,,Je to naše tradice," vysvětlil nepřítomně. ,,Najedí se jako druzí."

Krkavčí jen mlčky přikývla, ale pořád jí na tom bylo něco divného. Jestli to byla tradice, tak proč cítila to napětí ve vzduchu?

Potřásla hlavou a vyrazila směrem k hromadě. Cítila se trochu nesvá a najednou měla pocit, že ji všechny ostatní kočky sledují nepřátelským pohledem. Snažila se to ignorovat a prohlédla si kočka sedící u hromady. Poznala jenom Beznaděj, o zbytku nevěděla vůbec nic. Hodně z nich jí přišlo velmi mladých, možná ještě mladších než ona a tak si nebyla jistá, jestli jsou to starší učedníci, nebo jen hodně mladí válečníci.

Když si k nim sedla, Beznaděj se na ni nepřátelsky podívala a zašeptala něco kočce vedle ní. Byl to velký, tmavě šedý kocour - Krkavčí si uvědomila, že je pravděpodobně větší než Lovec - který k ní jen zvedl oči, přejel ji pohledem a nic neřekl, zatímco Beznaděj otráveně obrátila oči v sloup.

Krkavčí si tlapkou rozpačitě přisunula k sobě myš, nejistá tím, co si o tom má myslet, když zničehonic jí někdo prakticky vykřikl do ucha: ,,Páni, ty fakt vypadáš jako Lovec duší! Jako jeho mladší, holčičí verze!"

Krkavčí sebou trhla a opatrně se zadívala na bílého kocoura s černými tečkami na zádech.

,,Popele. Nech ji být," zamumlal hubený, šedý kocour s modrýma očima, který seděl vedle něj. Oba dva ji přišli mladší, než byla ona sama, ale netroufala si říct, jestli jsou válečníci, nebo učedníci.

Popel se na něj zaškaredil. ,,Ale mám pravdu! Málem jsem dostal infarkt, že se Lovec změnil a rozhodl se odteď žít jako kočka. Jsi mu děsně podobná, víš to?"
Krkavčí slyšela, jak si Beznaděj něco rozzlobeně zamumlala.

Neměla nejmenší tušení, co mu na to má říct. A pozornost, kterou ji najednou věnovaly všechny kočky u kořisti a i ostatní v táboře, se jí vůbec nelíbila. Všichni si ji prohlíželi a nepochybně ji v duchu porovnávali s Lovcem.

,,Tvá matka byla Můra, že?" Zeptal se někdo a Krkavčí se otočila k velké, světle šedé kočce. Navzdory její velikosti, měla velice tichý, příjemný hlas a klidný výraz ve tváři. Jen oči se jí leskly jakousi zvláštní fascinací.

Krkavčí udiveně otevřela tlamičku. ,,Jak to víš?" Zeptala se.

,,Znala jsem ji," odvětila. ,,A je to jediné vysvětlení, které mi dává smysl."

,,Můra... Kdo je Můra?" Mumlal si Popel. ,,Tu neznám."

,,V tu dobu jsi ještě ani nežil," odsekla Beznaděj.

Krkavčí měla pocit, že odevšad slyší mumlání a vyslovování jména její matky. Cítila se ještě nervózněji než předtím. Má jim říct, že je Lovec duší její otec? A vůbec, on jim to neřekl?