Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

41.Kapitola

Krkavčí se nedokázala ubránit naprostému okouzlení, když procházeli lesem. Na větvích se pořád držely kupky sněhu, které ale s postupujícím dnem rychleji roztávaly a celým lesem se tak nesl krapot padajících kapek. Vzduch byl chladný, ale svěží a plný nádherných vůní a pachů - vlhké vůně jehličí, kůry a zeminy a spoustu pachů zvířat, z nichž Krkavčí mnoho nepoznávala. Když trávila čas v léčitelském doupěti, samozřejmě jedla zvířata, která dřív měla v životě jen jednou, nebo vůbec - například hraboše - ale nevěnovala jim takovou pozornost, jako teď.

A nikde v dosahu žádný kámen, žádná skála, žádná hora. Jen kmeny stromů a jejich větve.
Bylo to všechno strašně krásné a ona se rozhodla, že to zbožňuje.

Po nějaké době si však uvědomila, že sílí jeden nepříjemný pach a zastírá všechny ostatní. Pach, který znala z hor.

,,Lišky," řekla překvapeně a rozhlédla se, jakoby čekala, že nějakou uvidí. ,,Hodně lišek."

,,Přesně tak," přikývl Lovec a ona skoro leknutím nadskočila. Takřka zapomněla, že je tu s ní, protože celou dobu mlčel. ,,Území Bezhvězdného klanu hraničí s územím liščí smečky. V jednom kuse dělají problémy, takže si na ně musíme dávat pozor."

Krkavčí mrskla ocasem. V horách žily jen samotářské lišky a vždycky se jí podařilo se všem vyhnout.

Vydali se dál, odbočili od hranic s liščím územím, takže Krkavčí mohla opět větřit příjemné pachy lesa a sledovat, jak sílící sluneční paprsky tančí na kmenech stromů a její vlastní srsti.

A pak, po nějaké době, vyšli z lesa. Krkavčí se zaraženě zastavila, skrytá stíny větví a ohromeně zírala na otevřený prostor před sebou. Široko daleko nic nebylo - jen tráva a tající sníh. Slunečním paprskům tu nic nebránilo a vítr se zde mohl prohánět dle libosti. Měla pravdu. Byl tu celý širý svět, který čekal jen na to, až ho objeví. Jediná věc, která ji mrzela, byla skutečnost, že tu její matka nemohla být s ní. Okamžitě ji zabolelo srdce.

,,Tam jdeme?" Zeptala se nervózně. Tak otevřený prostor... Bez jediného stromu či skály, se jí zdál neuvěřitelně nechráněný.

Lovec duší jí věnoval jeden pohled, než prošel kolem ní a vyšel na světlo, které ozářilo jeho tmavý kožíšek.

Krkavčí chvíli váhala, než se opatrně vydala za ním. Byla nucena přimhouřit oči před jasným světlem a najednou se vážně cítila velmi nechráněná. Vítr se do ní opřel v plné síle a i když to bylo nic ve srovnání s větrem, který hučel mezi skalami v horách, začala jí být zima.

Odmítala však dát najevo jakékoliv nepohodlí a tak pokračovala za Lovcem.
Po nějaké době si Krkavčí uvědomila, že cítí velice nepříjemný zápach, ještě horší, než ten liščí. ,,Co to je?" Zeptala se, zatímco se snažila odolat nutkání zvracet.

,,Hromová stezka," odpověděl Lovec.
Krkavčí se nechápavě zamračila. ,,Hromová stezka..?" Zopakovala, ale hlas jí odumřel, když se mezi trávou objevila nehybná, černá plocha, táhnoucí se na obě strany zdánlivě donekonečna. Nikdy nic podobného neviděla. Nevěděla, k čemu si to má přiřadit. Zvědavě se toho povrchu dotkla - bylo to drsné a nepříjemné na dotek. A to ani nemluvila o tom, jak moc to smrdělo.

,,Slyšela jsi někdy o dvounožcích?" Zeptal se Lovec duší.

Krkavčí se zamyslela. ,,Vím, že mi... Matka v období zeleného listí říkala, ať si dávám pozor na dvounožce. V období zeleného listí prý mají nutkání lézt na naše hory. Řekla mi jen, že jsou to divné bytosti, co chodí po dvou. Nikdy jsem je neviděla."