Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

49.Kapitola

Celou dobu, co vyprávěla, se dívala na své tlapky. Nedokázala se dívat Princovi do očí, protože nechtěla vědět, co tam uvidí.

Na začátku to nebylo tak těžké. Vyprávět o své matce... Bylo to svým způsobem příjemné. Tahle bolest už dávno přebolela a teď cítila jen smutek a stesk, ale zároveň radost a štěstí, kdykoliv si na ni vzpomněla.

Nikdy však nedokázala přestat přemýšlet nad tím, jak by její život vypadal, kdyby matka neonemocněla, kdyby neodešla z hor, kdyby nikdy nepoznala Lovce duší... Lovce duší... Svého otce.

To slovo tak moc nenáviděla. Nebyl jejím otcem v ničem jiném, než v krvi. A když ji zabil a ona oživla a její tělo na sobě neneslo jedinou známku mučení, kterého ji podrobil, kromě poslední smrtelné rány – očividně jí rozpáral břicho od krku až dolů – tak i ta krev se změnila.

A přesto si pořád byli tak moc podobní. A Krkavčí to věděla.

Když mluvila o jejím poměrně krátkém životě v klanu, jasně si uvědomovala podobnosti mezi jejím a Princovým příběhem. Tahle část už se vyprávěla hůř. Protože se dívala zpátky a viděla všechny ty nesmyslné chyby, všechny ty lži, kterým uvěřila a všechno, čeho se dopustila a opět se nedokázala zbavit myšlenek, jestli by se něco změnilo, kdyby něco udělala jinak.

Po nějaké době, když nad tím přemýšlela, nakonec usoudila, že ne.

Pamatovala si rozhovor koček Hvězdného klanu a Temného lesa. Našli by si nějaký způsob, jak z ní udělat jejich zbraň.

Okradli by ji o její život tak jako tak.

A pak... Pak se dostala k tomu zlomu. A ona si byla jistá, že to ze sebe nedokáže dostat, protože ten oheň byl pořád v ní – nikdy neuhasl. V průběhu jejího druhého života, nebo co to vlastně bylo, se ho naučila ovládat, naučila se ho využívat ve svůj prospěch a svým způsobem se na něm stala závislou. Oheň a vztek, to všechno se smíchalo dohromady a zabránilo jí to propadnout se do té propasti, nechat se ovládnout mlhou a otupělostí a zabránilo to její touze prostě znovu umřít a ukončit tak tu pitomou druhou šanci, kterou ji Hvězdný klan vnutil, protože nebyl schopný udělat cokoliv jiného.

Ale celou dobu věděla, že ten oheň v ní není jejím přítelem a že má jen vypůjčený čas, než se jí zase vymkne z tlapek a dokončí to, co před lety začal.

A jak mluvila o tom, co jí Lovec udělal, tak s tím ohněm bojovala. Bojovala s ním tak urputně jak jen dokázala, protože se nechtěla vzdát a nechtěla ho nechat vyhrát. Chtěla ho porazit a chtěla být stejně silná jako Princ, protože ten dokázal, dokázal s ní mluvit o těch nejtemnějších chvílích svého života a ona... Ona možná potřebovala také někoho, kdo ji bude poslouchat. A tak bojovala. A nevěděla, jestli je to dobře, protože už dlouho netušila, co je vlastně špatně a dobře a všechno se to slilo dohromady a dělat jakékoliv rozhodnutí bylo čím dál těžší.

Nakonec se jí to podařilo ze sebe nějak dostat, ačkoliv na to neplýtvala mnoha slovy. Zaprvé nebyla schopná tu hrůzu, bolest a všechno ostatní zformulovat co nejlépe do slov a zadruhé, i kdyby to dokázala, nikdy by to nedokázala vyslovit nahlas.

Ale věděla, že to Princ chápe. Byla si tím jistá. 

,,Byla jsem naživu. Znovu. A plná ohromného vzteku, nenávisti a bolesti. Ublížili mi – on mi ublížil a... Hvězdný klan mě donutil pokračovat v životě, který jsem nechtěla," povídala dál.
Uslyšela Princovo tiché nadechnutí a ona se nedokázala ubránit a poprvé se mu podívala do očí.

A viděla v nich souznění. Viděla v nich sama sebe, protože byl jejím odrazem a ona tím jeho.

Neodtrhl od ní pohled. A ona měla pocit, že ty modré oči jsou jediným bodem v tomhle zničeném světě, které ji drží na nohou. Byly jediným důvodem, proč zvládla pokračovat.