Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

2.Kapitola

,,Vrať se okamžitě zpátky," řekla Krkavčí Pěvkyně. Klidně, bez žádného viditelného vzrušení. Nemohla si to dovolit. ,,V té skále, kolem které jsme šli, je jeskyně. Schovej se do ní."

Princ se nehádal – určitě byl dost chytrý na to, aby věděl, že to by byl hodně špatný nápad.

Krkavčí nečekala na to, až se otočí nebo jí třeba odpoví a už se rozběhla pryč, směrem k hranici.

Frustrovalo ji, jak moc toho neví. Nesnášela nevědomost.
Nevěděla, jestli Lovec už je na jejich území, nebo ne. Nevěděla, jestli jsou Vlkobijkyně a Ostříž ještě naživu. Nevěděla, jestli Duchařka viděla její plán a jestli je schopná ho uskutečnit. Jestli se to povede.

Tak jako tak, její kroky povedou právě k hranici – když tam dorazí, zjistí dvě věci. Jestli jsou Ostříž a Vlkobijkyně naživu a nebo ne. V případě druhé možnosti to znamenalo, že Lovec už je na jejich území. Protože ti dva sice byli skvělí bojovníci, ale proti celému klanu, který si Lovec nepochybně přitáhne, nemají šanci.

Natahovala nohy daleko dopředu, sprintovala tak rychle, jak jen dokázala a krajina kolem ní se změnila jen v rozmazanou, světle zelenou šmouhu.

Nemohla přijít o Ostříže a Vlkobijkyni. Byly to její nejsilnější kočky. Takže jestli Lovec ještě na jejich území nepronikl, tak je prostě zachrání.

Cítila, jak se jí bouří krev v žilách, její klidný dech se pomalu, ale jistě začal zrychlovat a měnit v uštvaný, svaly ji pálily. Nedovolila si však zastavit a jen si k sobě přitáhla něco ze svého hněvu, o který tak láskyplně pečovala.

Tráva ji pleskala přes břicho a nohy, když s každým dalším skokem překonávala vzdálenost mezi sebou a jejími válečníky.

Na obzoru konečně spatřila tmavé vrcholky stromů, které rozdělovaly její území s Lovcovým. Na okamžik se zastavila a zavětřila, aby se pokusila zjistit, jestli už nepřátelé pronikli na jejich území, ale vítr se hnal přes pláně od ní. Její pach teď bude roztroušený všude – jestli tu Lovec byl, tak mu neunikne.

Ale tak ať. Jestli by to měla být její poslední bitva s ním, kdy skutečně, doopravdy zemře, tak ať. Ale jeho vezme s sebou.

Jakmile se přiblížila ke stromům, přikrčila se a znovu zavětřila. Pachy
Bezhvězdného klanu byly staré a zvětralé – nic nenaznačovalo tomu, že by tu Lovec byl. Každopádně to znamenalo, že brzy tu opravdu bude. Musí sehnat Ostříže a Vlkobijkyni, než přijde.

Seběhla ke stromům, až těsně k pachové hranici a začala větřit po pachu svých válečníků. Téměř okamžitě ucítila pachovou značku Vlkobijkyně – pach velké kočky byl opravdu výrazný, což byl jeden z důvodů, proč ji Krkavčí posílala na hranici. Vydala se po jejím pachu a celou dobu se obezřetně dívala směrem k lesu. Ježila se jí srst kdykoliv se na něj podívala. Bylo to území Lovce. Území jejího nepřítele.

Mohla by na své válečníky zavolat, ale nechtěla riskovat, že je někdo zrovna na téhle straně hranice – třeba na obhlídce a hlášení Lovcovi, co se týkalo útoku – a uslyší ji.

,,Je tu nějaké podezřelé ticho," uslyšela zničehonic vepředu hlas.

,,To už od včerejška," souhlasil hrubší hlas.

Krkavčí vyšplhala na malý kopeček a spatřila pod sebou dvě kočičí siluety – Vlkobijkyni a Ostříže.

,,Vy dva," oslovila je a oba dva se s naježenými hřbety otočili a vycenili zuby. Jakmile si uvědomili, že je to jejich velitelka, jejich výrazy se změnily ve zmatené. Nebo spíš jen ten Ostřížův. Vlkobijkyně se nikdy netvářila zmateně. Většinou se tvářila vlastně... Nijak.