Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

44.Kapitola

,,Jaká je tvoje oblíbená barva?" Zeptala se Krkavčí Lovce dalšího dne na lovu. Dneska bylo poměrně teplo a tak se opět dobře lovilo. Už neměla s lesem žádný problém – naopak, měla dojem, že se stala jeho součástí.

Vypadalo to, že jejího otce nečekaná otázka úplně vyvedla z míry, protože na ni lehce překvapeně zíral. ,,Oblíbená barva?" Zopakoval.

,,No," přikývla Krkavčí. ,,Určitě máš nějakou oblíbenou barvu."

,,Já... Nejsem si jistý," odpověděl Lovec duší po chvíli. ,,Možná červená."

,,Červená? Jo, ta je fajn," souhlasila Krkavčí. V horách moc červené nebylo, ale když slunce zapadalo, po obloze se vždycky rozlily krásné rudé a červené odstíny. ,,Já mám ráda všechny barvy. Svět je plný krásných barev. Líbí se mi všechny."

Slyšela, jak si její otec odfrkl, než se zeptal: ,,Proč jsi chtěla vědět zrovna mou oblíbenou barvu?"

Krkavčí pokrčila rameny. ,,Řekli jsme si, že se navzájem poznáme, no ne? Hele, vyrostla jsem v horách, s jedinou kočkou ve svém životě. Moc toho o poznávání nevím."

,,Já taky ne," zašklebil se Lovec duší. ,,Mluvení není moje silná stránka."

Krkavčí mávla ocasem. Zjišťovala, že toho mají s otcem společného víc, než by čekala. Upřednostňoval ticho, stejně jako ona a často vypadal zahloubaný, až si byla Krkavčí jistá, že stejně jako ona má v hlavě až moc myšlenek. I jeho pohled byl takový – přemýšlivý a někdy lehce nepřítomný. Byl jí hodně podobný.

Neměla nejmenší tušení, o čem by si s ním měla povídat, ale nevadilo jí to. Ani jednomu ticho nevadilo, takže Krkavčí byla ráda jen za to, že s ní tráví čas. Přemýšlet nad svým otcem bylo jednoduší, než přemýšlet nad matkou.
Takže se jen mlčky procházeli po lese, aniž by potřebovali slov.

Avšak to, že poměrně dobře vycházela s otcem, neznamenalo, že ji ostatní kočky přijaly dobře.

Prvních pár dní v klanu si toho moc nevšímala, protože to bylo sotva znatelné a nikdy ji to osobně neobtěžovalo. Neměla zvlášť potřebu se s někým seznamovat nebo kamarádit, takže jí bylo jedno, že se jí většina koček vyhýbá.
Jenže v poslední době se to zhoršilo.

Krkavčí si všimla, že jsou klanové kočky rozdělené na dvě poloviny – kočky, jež jedly jako první a ona s nimi, kočky které byly velmi věrné Lovci a kterým se očividně říkalo elitní válečníci a ten zbytek. A ona začínala mít pocit, že nepatří ani do jedné skupiny.

Většina koček se na ni nepřátelsky dívala, Krkavčí cítila jejich pohledy kdykoliv když vkročila do tábora a všichni se od ní okamžitě odtahovali. Když se chtěla na něco zeptat, buď neodpověděli nebo něco ustrašeně pípli a rychle se vzdálili.

Například se jednou, ze zdvořilosti, ptala jedné učednice, jak se jí daří na výcviku, jestli ji to baví a jak to všechno probíhá, protože ji to zajímalo a vážně chtěla někoho přesvědčit, že není zlá ani děsivá. Ta kočička úplně ztuhla, vyděšeně na ni zírala, vypadala že má na krajíčku a pak začala prosit, ať Lovci neříká, že není dobrá a že se bude snažit více, jen ať mu to neříká. A pak utekla a po celý zbytek dne ji jedna kočka, pravděpodobně její matka, sledovala ještě s větší nenávistí než obvykle.

Občas měla rovněž pocit, že ji tichými hlasy pomlouvají, ačkoliv si nebyla jistá, jestli není jen paranoidní.

A elitní válečníci... No, ti se od ní dál nedrželi, často spíš naopak, ale po chvíli si uvědomila, že ji sledují rovněž s nenávistí a hlavně se závistí, kdykoliv když odcházela s jejich velitelem na lov. Najednou měla pocit, že navzdory tomu, že má kolem sebe víc koček, než za celý svůj život, je mnohem osamělejší, než kdy dřív.