Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

50.Kapitola

,,Co teď?" Zeptal se Princ, když začalo svítat a obloha se zbarvila do růžova a oranžova.

Krkavčí mlčky pozorovala východ slunce a nedokázala se ubránit myšlenkám na své první probuzení v této jeskyni, když ji zalily paprsky vycházejícího slunce a ona se podívala na růžovou oblohu. Měla být mrtvá. Byla mrtvá. Ale přesto se toho úsvitu dočkala.

Co teď? To byla tak dobrá otázka. Co teď chtěla dělat?

Jedna část její mysli jí navrhovala, aby se na všechno vykašlala. Aby odešla a už se nikdy nevrátila a nechala za sebou Lovce, Vzbouřence a všechny vzpomínky. Mohla by konečně prozkoumat svět, jak si kdysi přála. Jenže čím by byla? Kočka která nemůže zemřít, která nemusí jíst ani spát, kočka která zemřela a zase ožila jenom kvůli jediné věci. Dřív, když byla plná vzteku a touhu po pomstě, jí nikdy moc nevadilo, že ji Hvězdný klan využil a udělal si z ní vlastní zbraň. Koneckonců, měli stejné cíle.

Ale teď... Teď, když o tom vyprávěla Princovi, po té bitvě v táboře, po smrti Změny, si uvědomila, že už ten vztek necítí. Byla prostě jen unavená z toho všeho, ze všech těch ztrát a bolesti.

Oheň v její duši konečně pohasl a ona... Ona věděla, že je to špatně, protože ten oheň byl to, co ji drželo celou dobu při životě. Při tomhle druhém životě. Proto se cítila unavená a slabá. Měla k tomu svou teorii – její životní energií byl vztek. A ona už ten vztek prostě necítila.
Snažila se ho přivolat zpátky. Poprvé dobrovolně přemýšlela nad tím, co jí Lovec udělal, nad všemi Vzbouřenci, které kdy ztratila, na Změnu a... Nic.

,,Možná jsem udělala chybu," hlesla Krkavčí Pěvkyně. Potřebovala si o tom s někým promluvit. Nemluvila... Nikdy nemluvila s nikým o svých pocitech. A teď to všechno chtělo ven a Princ... Princ tu byl, aby si ji poslechl. ,,Říkala jsem ti, že jsem vždycky byla plná vzteku. Ale teď už to prostě necítím a já... Já se bojím, že se vrací ta Krkavčí Pěvkyně, která zemřela. A tahle Krkavčí Pěvkyně nemůže porazit Lovce duší a všechny zachránit. Bojím se, že teď... Jsem slabá.

Rozhodně jsem slabá. Krkavčí Pěvkyně, která se zrodila v den, kdy ta stará zemřela, by tohle nikdy nahlas nepřiznala. Nikdy by se neopovážila v něčem spoléhat na ostatní. Radši by to všechno zatlačila pryč, jako to dělala se vším a pokračovala by v tom, co pro ni bylo celou dobu nejdůležitější. Ale teď... Teď už nechci. A vím že jsem tak slabá a sobecká a že bych to měla zatlačit pryč a-"

,,Tohle není slabošství ani sobectví," přerušil ji Princ. ,,Celou dobu ses mezi Vzbouřenci starala o ostatní a na sebe jsi nedbala. A možná je načase, abys začala myslet také na sebe."

,,A má to vůbec smysl?" Zamračila se Krkavčí. ,,Stejně zemřu. Když zemře Lovec, zemřu i já."

,,Každý z nás jednou zemře," poznamenal Princ. ,,Ale to neznamená, že se musíme přestat snažit. Není to jednoduché. Ne po všem, čím jsme si – my všichni – prošli. Ale zvládneme to. Nějak to zvládneme."
Krkavčí se podívala na své tlapky a pak zpátky na k východu z jeskyně, na úsvit.

,,Jedna chytrá kočka mi jednou řekla, že když už zemře, tak aspoň zemře s vědomím, že nestála a nepřihlížela, jak Lovec páchá zlo. Že by byla horší než on," pokračoval Princ. ,,Cítím to samé. Jsme jediní, kteří dokážou zabránit tomu, aby se historie opakovala – aby další kočky trpěly stejně jako my. Jsme jediní, kdo ho můžou porazit. Ty jsi jediná, kdo ho může porazit."

To bylo směšné.
Už ani nevěděla kým je a kdo přesně ho dokáže porazit.
Krkavčí Pěvkyně? Rudooká? Její staré, či nové já? Zlo nebo dobro? Co z toho byla teď? A která z těchto jejích verzí dokázala zabít Lovce duší?