Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

46.Kapitola

Sny měla zmatené. Mluvilo v nich spoustu koček, ale ona je sotva slyšela přes podivné a hlasité praskání. A někdo tam křičel...

Probudila se celá vyplašená, s rozbušeným srdcem. Za to mohly ty Mátiny řeči. Už nikdy ji nebude poslouchat.

Potřásla hlavou, vstala a vyšla z doupěte. Překvapilo ji, na jak krásný den to vypadá – slunce ji příjemně zahřálo do kožíšku a obloha byla bez jediného mráčku.

Pohledem se zastavila na doupěti starších, ze kterého ale nikdo nevyšel, takže se přinutila od něj odtrhnout oči a zamířit do léčitelského doupěte, aby se zeptala, jaká byla návštěva u Hnízdiště racků. Nikde totiž neviděla Lovce, takže usoudila, že asi ještě spí – ačkoliv si její otec dával záležet, aby vstával brzo a oni mohli mít na výcvik co nejvíce času.

Protáhla se vchodem do léčitelského doupěte a zašeptala: ,,Spíte?"
Nikdo jí neodpověděl, ale v šeru viděla obrys Sudby, který se pohnul.

,,Takže ne," usoudila Krkavčí a vstoupila dovnitř. Její čumáček okamžitě obklopily vůně bylinek.

Prošla kolem Pramínka, který spal a posadila se k Sudbě. Ona a Pramínek byly jediné kočky, u kterých se Krkavčí rozhodla, že udělá cokoliv, aby je přesvědčila, že není zlá a že se s ní můžou přátelit. Pramínek už si zvykal a začal se k ní chovat jako dřív a Sudba... No, tam to bude těžší, ale Krkavčí byla ochotná si počkat.

,,Kde je Kůra?" Zeptala se Krkavčí, když léčitelku nikde neviděla.
Sudba jí neodpověděla a v tu chvíli si Krkavčí uvědomila, že se učednice léčitelky divoce třese. Vůně bylinek nahradil silný pach strachu.

,,Stalo se něco?" Chtěla vědět Krkavčí. Cítila, jak se jí ježí srst na hřbetě. ,,Sudbo? Mluv se mnou!"

,,N-ne," dostala ze sebe učednice přiškrceně. ,,Ne... Ne... Ne..."

Krkavčí se přikrčila přímo před ní, aby se jí mohla podívat do očí, ale když se na ni Sudba podívala, roztřásla se ještě víc a odvrátila se, jako kdyby se na ni nechtěla dívat.

,,Co se stalo s Kůrou?" Zeptala se Krkavčí vyděšeně. U Hvězdných... Měla pocit, že cítí slabý pach krve.

Sudba neodpověděla a Krkavčí se zhluboka nadechla a pak ji k sobě prudce přitiskla. Učednice celá ztuhla, ale pak jí zabořila tvář do srsti a začala hystericky mumlat: ,,Je mrtvá! Mrtvá, on ji zabil..! Ta krev... Byla úplně všude a teď je mrtvá!"

Krkavčí šokovaně strnula, neschopná ta slova zpracovat.
Kůra je mrtvá? Kdo ji zabil?

,,A tebe zabije taky!" Vykřikla Sudba zničehonic naléhavě. ,,Oni... Hvězdní říkali... Že jeho vláda skončí s písní krkavce. A on to teď ví. Zabije tě!"
Jeho vláda?

Píseň krkavce?

,,Sudbo... Ty si myslíš, že Lovec duší zabil Kůru?" Zeptala se Krkavčí nevěřícně.

,,Já si to nemyslím!" Zavrčela Sudba. ,,Já to vím! Zabil ji přímo před mýma očima! A teď... Teď bude chtít zabít tebe!"

Krkavčí prudce zavrtěla hlavou. ,,Nemluv nesmysly," dostala ze sebe. Srdce jí divoce bušilo. To nedávalo smysl. Její otec určitě Kůru nezabil. Léčitelka možná zemřela a Sudba si z toho šoku vymyslela, že to udělal Lovec.
Ano, takhle se to určitě stalo. ,,Můj otec by mě nikdy nezabil."

Sudba se od ní prudce odtáhla a podívala se na ni s tak čirou nenávistí, až sebou Krkavčí trhla. ,,Jistě. Stejně jako by tvůj otec nikdy nezabil mou učitelku."