Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

27.Kapitola

,,Přestaň se šťourat v mé minulosti. V tom, kým jsem," řekla Krkavčí chladně, když další noc seděla s Princem na jejich obvyklém místě. Po Večeru Příběhů s ním nemluvila a ani on se k ničemu nevyjádřil. Přesto si však chtěla promluvit o jeho předchozích činech a cílech, které ohrožovaly všechno, na čem pracovala.

Princ se na ni bezvýrazně podíval. ,,Takže ty se můžeš zajímat o své kočky, ale ostatní to samé nemůžou dělat s tebou?"

Proč měli všichni najednou pocit, jako kdyby ji perfektně znali a měli právo soudit každý její čin a rozhodnutí? Co je to všechny sakra napadlo? Krkavčí se s tímhle nikdy, za celou dobu u Vzbouřenců, nesetkala. Proč ji zničehonic nenechali být?

,,Kočky z Temného lesa nemůžou jíst ani spát," pokračoval Princ. ,,Jsi z Temného lesa?"

Krkavčí ho probodla pohledem. ,,Jsem velitelka Vzbouřenců. To je vše. Na co potřebuješ vědět něco dalšího?"

Princ pokrčil rameny. ,,Jsem špeh, Krkavčí. Sbírám informace. To je to, co umím."

,,Tak jestli chceš tak moc špehovat, tak si špehuj někoho jiného," odsekla Krkavčí. Proč se v tom všichni rýpali? Proč, proč, proč?

Začala ji bolet hlava.

Bylo jednodušší to odsunout, zatlačit pryč. Změna, Princ i ta Jiskra se to očividně snažili dostat opět napovrch.
Krkavčí to nechtěla.

Dlouhou dobu mlčeli a Princ jí jenom pozoroval. Byl jako Změna. Hodnotil každé její slovo, každý její čin. Nepochybně si snažil udělat obrázek o tom, jakou kočkou vlastně byla.
Krkavčí ostatně dělala to samé. Ale u ní to bylo jiné.

,,Máš koťata, Princi?" Zeptala se nakonec. Odřízla svůj hlas od veškerých pocitů. Potřebovala se na to zeptat jen kvůli tomu, aby mohla vyškrtnout nějaký z Lovcových případných plánů.
Viděla, že sebou trhl, ale neodpověděl.

,,Lovec je tichý. Takhle naposledy se choval, když cvičil tebe," vysvětlovala Krkavčí. ,,Přemýšlím, jestli cvičí dalšího Prince. Další verzi tebe."

Princ dlouho mlčel a to mlčení jí potvrdilo to, co si myslela – Princ měl rozhodně koťata.

,,Ne. Nemám," řekl nakonec a zdálo se, že každé to slovo ho stojí neuvěřitelné úsilí.

,,Lžeš?"

,,Ne."

Krkavčí po chvíli přikývla a oni se zase ponořili do mlčení.

,,Proč za mnou Dušička neustále chodí?" Zeptal se.

To Krkavčí připomnělo, že s ním o Dušičce chtěla mluvit. Zapomněla na to, při všem tom výcviku.

,,Netuším. Dřív to dělala mě a skoro se jí nešlo zbavit. Říká něco zajímavého?" Zajímala se.

Princ zaváhal. ,,No... Většinou jen nějaké zvuky. Nic důležitého. Ale často... Často opakuje jednu větu."

Krkavčí se na něj zaujatě podívala. Jeho následující slova byla tichá. Chladná, ale plná... Bolesti.

,,Něco o... Koťatech, visících za ocasy na větvích stromů."
To přesně říkala den před potopou, která smetla tábor Vzbouřenců.

Krkavčí to od ní od té doby neslyšela, ale vzhledem k tomu, že to opakovala Princovi, muselo to být nějakým způsobem důležité.
Muselo to souviset s Princem.

Předtím, než se Princ přidal ke Vzbouřencům, Dušička aktivně pronásledovala Krkavčí. Bílá kočička se zajímala o většinu Vzbouřenců – ačkoliv ji nikdy nezajímali například ostatní učedníci, starší či třeba Půlnoční dravec, který byl dříve samotář – ale od Krkavčí se nemohla hnout.