Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

34.Kapitola

Jestli předtím v táboře panoval zmatek, tak teď to byl totální chaos.

Z okolních kopců k nim běžely kočky a Princ je všechny poznával - viděl elitní válečníky, kteří se se šíleným smíchem vrhli přímo vstříc plamenům, na Vzbouřence utíkající od ohnivého pekla, snažící se dostat pryč. Viděl Ničitele, jenž se vrhl na Vlkobijkyni, která se snažila nějakým způsobem dostat k hořícímu stromu z výhodné strany, aby mohla osvobodit Černodrápa a Němého. Viděl Beznaděj, jež skočila přímo na Dědice a surově mu zaryla drápy do zad. Viděl Kostru a Noční můru, které se rozběhly k Ostřížovi.

A především viděl Lovce duší, jenž s širokým úsměvem scházel do tábora a po jeho boku poskakovala malá, bílá kočička. Kostnice.

,,VŠICHNI UTÍKEJTE!" Křičel Princ, až měl pocit, že si vyřve hlas. ,,VŠICHNI!"

Všude byly plameny a kouř, točily se a praskaly, natahovaly se po všech v dosahu a chtěly ničit víc a víc a zabíjet všechny, dokud nezbude nikdo.

V Princově hlavě vybuchla panika. V táboře byl naprostý chaos, stromy hořely a mezi nimi se proplétali elitní válečníci, jejich nepřátelé a útočili na jejich kočky.
A Krkavčí Pěvkyně, velitelka Vzbouřenců, jen stála a jako vyděšené kotě zírala na přibližujícího se Lovce.

,,Vzpamatuj se," vyštěkl na svou velitelku. ,,Krkavčí!"

Slyšel výkřiky, přerušovaly praskání ohně a on nevěděl, komu patří.
Museli utéct. Prudce obrátil hlavu ke stromu, srdce mu divoce bušilo. Tam... To byl Černodráp! Černý lišák se s bolestivým vytím snažil vydrápat zpod stromu, jeho srst hořela a byl tak blízko, že Princ skoro cítil pach spáleného masa.

Chystal se pohnout, ale v tu chvíli se Krkavčí prudce vzpamatovala a vrhla směrem k lišákovi. Naprosto lhostejná k plamenům, které zachvátily Černodrápa, popadla jeho kůži do zubů a pokusila dostat pryč.

Čas. Musel jí získat čas.
Protože Lovec duší se stále blížil. A vychutnával si chaos a bolest, která v táboře panovala.

Princ podlezl hořící větev a postavil se proti Lovci. Tmavý kocour se na něj posměšně podíval a nijak nezrychlil své tempo. V oranžových očích se mu odráželo světlo z plamenů.
Pohled na něj mu divoce rozvířil krev v žilách a v hlavě se mu rozezněla jména všech, které kdy ztratil.

Ten kocour byl zlo, čisté, odporné zlo.

,,Mám hlad," vypískla Kostnice po boku Bezhvězdného velitele.
,,Jen jez," pobídl jí Lovec duší, aniž by odtrhl zrak z Prince. ,,Jez, co hrdlo ráčí."
Kostnice se na něj šťastně usmála a vydala se hopsavou chůzí pryč. ,,Kostičky chroupají a krev dělá kap kap..." Zpívala si cestou.

,,Nepustím tě," zavrčel Princ divoce. Koutkem oka viděl Vzbouřence, kteří se divoce rvali s elitními válečníky.

,,Myslíš si, že máš proti mě vůbec nějakou šanci?" Ušklíbl se Lovec duší. ,,Myslel jsem, že jsi zemřel. Byla to škoda, říkal jsem si. Ale teď už jsi mi stejně k ničemu, protože dnešním dnem to ukončím. Nechám ty vaše Vzbouřence lehnout popelem."

,,Ne," vyštěkl Princ. ,,Nikdy nevyhraješ!"

,,Kde se to v tobě pořád bere? Copak ti nestačilo posledně?" Zavrtěl velký kocour hlavou. Byl čím dál blíž. ,,Chceš prozradit, co jsem udělal tvým koťatům? Ano, těm, které jsem vyrval z břicha té tvé družky. Schoval jsem si je a pověsil za ocasy na stromy u tábora. Jsou z nich krásné, hnijící mrtvolky."

Princ se ani nehnul. Zhluboka se nadechl, polkl a nedal najevo nic z bolesti, která ho prostoupila, když to Lovec duší vyslovil.

Ale kromě bolesti cítil také vztek. Ohromný, zuřivý vztek, divoký jako rozbouřené moře, ve kterém se tehdy neutopil, které si s ním tehdy tak krutě hrálo, ve kterém tehdy nedokázal najít svou smrt. Tehdy na té pláži přežil z nějakého důvodu. Přežil, aby mohl odčinit všechny své chyby, všechnu svou slabost a dohlédl na to, že Lovec duší zemře.
Že už nikdy nikomu neublíží.