Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

7.Kapitola

Tuto noc to byla Změna.

Krkavčí to poměrně překvapilo. Od chvíle, kdy měla Změna svou poslední noční můru, uplynulo už několik úplňků. Nevěděla, co tu noční můru vyvolalo zrovna teď, ale pravděpodobně to zjistí.

Krkavčí zase seděla na tom kopci, odkud měla výhled jak do okolí, tak na tábor a ve chvíli, kdy sebou Změna začala cukat ze spaní a něco mumlat, se zrovna dívala jejím směrem.

Okamžitě vstala, sešla kopec a zamířila ke Změně. Tříbarevná kočka se převalovala ve svém pelíšku tak moc, až odhodila mech všude okolo.

Krkavčí se k ní naklonila a dotkla se jejího čumáčky svým. ,,Změno," oslovila ji. Tuhle metodu už měla ozkoušenou. Fungovala. Změna prudce otevřela oči, zorničky rozšířené strachem a vypadala, že neví kde je. Po chvíli se však uklidnila, zamrkala a odvrátila pohled od Krkavčí. Ta od ní poodstoupila a nechala Změnu vstát. Zástupkyně se jí do očí nepodívala. Krkavčí věděla, že se po každé noční můře cítí slabě. Bezmocně.

Aniž by cokoliv řekla, vyšla přes tábor a začala šplhat po kopci. Změna ji následovala.

Dřív kočky vedla k jednomu jezírku v lese, nedaleko jejich bývalého tábora, ale vzhledem k tomu, že to bylo poměrně daleko, hodlala Krkavčí využít moře, které měli najednou tak blízko.

Noc byla chladná a tráva, kterou se prodíraly, když šplhaly přes kopce, mokrá. Nad jejich hlavami na obloze blikaly hvězdy a Krkavčí se neubránila pohledu na ně.

Hvězdný klan.

Nikdy nevěděla, jestli je má nenávidět, nebo být vděčná. Vlastně o nich neměla moc valné mínění. Dopustili, aby Lovec stále chodil po téhle zemi. A bylo jí jedno, co jí Duchařka říkala o pravidlech Hvězdného klanu. Když se chce, všechno jde. Pravidla se dají pokořit. I smrt. Tak jako tak, na Hvězdném klanu bylo něco zvráceného a ona sama toho byla důkazem.

Začaly sestupovat z kopce přímo k pláži a moři. Písek se už zdálky třpytil a v noci vypadal skoro jako sníh. Jeho světlá barva ostře kontrastovala s tmavou hladinou moře. S kopií noční oblohy.

Krkavčí se nezastavila, když se její tlapky dotkly písku a ten se jí okamžitě začal zachytávat v srsti. Byl chladný a příjemně jí šustil pod nohami. Šla dál a posadila se až těsně k vodě, k místu, kde vlny omývaly pláž a měnily se v stříbřitou pěnu.

Zhluboka se nadechla studeného, slaného vzduchu. U moře byla mnohem větší zima než na kopcích, především kvůli té vlhkosti, ale ten pocit a ty vůně byly opojné.

Změna se posadila vedle ní a obě dvě chvíli jenom sledovaly hřbety vln protínající černou hladinu a obzor, kde se moře a hvězdy dotýkaly.

,,Dnes se mě Ostříž dotkl," zašeptala Změna tak tiše, že ji Krkavčí málem neslyšela přes šumění vln. Neodvrátila se od vody. Nic neřekla. Nechala Změnu mluvit.

,,Bylo to omylem, když jsme se potkali v lese a vraceli se pro větvičky. Já... Proto jsem dnes měla tu noční můru. Zdálo se mi... Byla jsem tak slabá, Krkavčí. Tak k ničemu. Nebránila jsem se. Nikdy jsem se nebránila," dostala ze sebe Změna roztřeseně. ,,Vždycky se mi zdá, že je vidím. Že jeho vidím. Byl tak žárlivý. Nelíbilo se mu, že by se měl o mě dělit. Dostal mě od velitele darem. Byla jsem jeho hezká kočička. Jenom jeho. Jeho, jeho, jeho..."

Změna začala nesrozumitelně drmolit a v tu chvíli se na ni Krkavčí obrátila a pevně se jí zadívala do očí.

,,Změno. Řekni mi. Proč sis dala tohle jméno?" Zeptala se jí.