Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

45.Kapitola

Krkavčí se rozhodla, vrátit to Trnovi. A postará se, aby se o tom doslechli všichni.

,,Chci si zítra vzít hlídku s Trnem," oznámila Krkavčí svému otci, když se už za tmy vraceli do tábora. Samotnou ji překvapilo, jak chladně její hlas zní.

Trn ji štval nejvíce. Vzhledem k tomu, že se mu nic nestalo, i když ji tehdy urážel a porval se s ní, dovoloval si ještě víc - často do ni strkal, pomlouval ji a už ho ani nezajímalo, jestli je někdo u toho nebo ne. Manipuloval s ostatním kočkami, aby ji taky nenáviděly.
Proto byl ideální oběť.

Krkavčí si ho nějakou dobu prohlížela a odhadovala, v čem by mohl být Trn dobrý. Nebyl nějak velký, ale ani malý a stihla vypozorovat, že si nejčastěji bere hlídky. To pravděpodobně znamenalo, že není moc nadaný v lovu, takže možná postrádal mrštnost, rychlost a přesnost. Určitě bude ten typ, který všechno řeší silou. A když si Krkavčí vzpomněla, jak jí to tehdy nandal, usoudila, že je to pravda. Snadno ztrácel trpělivost a využíval výhradně hrubou sílu, bez velkého přemýšlení. Mohlo by být snadné ho rozptýlit.

Lovec se na ni jen podíval a ona v přítmí stínů zahlédla drobný úsměv, který jí věnoval.

,,Tak ať si všichni zapamatují, že ve vránách je toho víc, než se na první pohled zdá," poznamenal a Krkavčí ta poznámka, ta důvěra, zahřála u srdce. Kdyby tu byla matka, nepochybně by jí to zakázala. Nepochybně by se zhrozila, že se Krkavčí necítí provinile nad tím, že se chystá někomu vrátit úder a dokázat všem, co v ní je. V prvé řadě by ji taky nikdy nenechala se učit bojovat.

Vzpomněla si na ten incident s ptáčkem.
Její matka byla až moc milosrdná. Nechala by se ponižovat a nenávidět, hlavně aby nikomu neublížila. Ale Krkavčí taková nebyla. Uvědomila si to, když bojovala s Lovcem, když se jí poprvé podařilo prolít jeho krev a došlo jí, že ji ta síla, ta schopnost někomu ublížit, opravdu těší.

V noci přemýšlela, jestli to není špatné. Jestli s ní není něco špatně, když se jí líbí síla a myšlenka, že ji ostatní budou respektovat. A někde hluboko věděla, že se jí líbí i myšlenka, že se jí budou bát.
V uších však měla Lovcova slova a věděla, že má pravdu.

Nepřestanou tě nenávidět, ať uděláš cokoliv - to je můj úděl a bohužel ho jakožto má dcera budeš muset nést také. Takže jediné, co dělat můžeš, je donutit je, aby tě respektovali a chovali se k tobě jako k sobě rovné.

A vzpomínala rovněž i na matčina slova.

Vrány, havrani a krkavci patří mezi pěvce. A jsou považováni jako za ty nejhorší z nich, s tím nejhorším, nepříjemným hlasem. Ve skutečnosti jsou příšerně nepochopení. Nikdo nechápe krkavce. Nikdo nechápe, že se s tímhle hlasem narodili, že si to nevybrali a nikdo nechápe, že je v něm jistá krása a jedinečnost, když kočka dobře hledá. Jsi jako ti krkavci, má malá vráno. Spousta koček tě nebude chápat a spousta tě bude odsuzovat. Jen málo z nich ocení tvou krásu.

Fajn. Donutí je, aby to ocenili. S některými kočkami se prostě nedalo normálně domluvit. Jak kdyby to vůbec šlo, když se na ni nedokázali podívat bez nenávisti v očích. Nejdřív si říkala, že je to její chyba, protože přecejen nebyla zvyklá na jednání s kočkami a že na ně prostě působí neobvykle a nepřátelsky už jen kvůli tomu, ale brzo jí došlo, že je to vážně jen díky skutečnosti, že je dcerou Lovce duší.

Nebylo to fér. Hlupáci. I kdyby její otec zabil kdo ví kolik koček, koho kdy napadlo, odsuzovat někoho na základě rodičů? Jako kdyby za to koťata mohla, komu se narodila.

Chápala činy svého otce čím dál lépe. S některými kočkami se fakt vůbec nedalo diskutovat. A jedinou přijatelnou vyhlídkou se prostě stával strach.