Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

37.Kapitola

Ačkoliv Krkavčí Pěvkyně svou matku Můru velmi milovala, občas nechápala, co jí vlastně říká. To pak na ni vždycky jen čuměla a pak zakoulela očima, protože už byla zvyklá, že někdy slova její matky nedávají smysl.

Například, když jí vysvětlovala, proč ji pojmenovala Krkavčí Pěvkyně. Ona se na to neptala, ale její matka jako kdyby cítila náhlé nutkání to udělat.

,,Víš, proč jsem tě pojmenovala Krkavčí Pěvkyně?" Zeptala se a upřeně se své dceři dívala do velkých, oranžových očích. Zase měla takový ten svůj divný, vážný až napjatý tón. Občas ho nasadila, když se Krkavčí ptala na svého otce, na jiné kočky nebo na svět za horami, ve kterých žily.

,,Ne?" Nadhodila znuděně a obrátila pozornost k velkému, hnědému pírku před sebou.

,,Vrány, havrani a krkavci patří mezi pěvce. A jsou považováni jako za ty nejhorší z nich, s tím nejhorším, nepříjemným hlasem. Ve skutečnosti jsou příšerně nepochopení. Nikdo nechápe krkavce. Nikdo nechápe, že se s tímhle hlasem narodili, že si to nevybrali a nikdo nechápe, že je v něm jistá krása a jedinečnost, když kočka dobře hledá," vysvětlila tmavě šedá kočka a upřeně se na ni dívala. ,,Jsi jako ti krkavci, má malá vráno. Spousta koček tě nebude chápat a spousta tě bude odsuzovat. Jen málo z nich ocení tvou krásu."

Krkavčí se na ni letmo podívala. Její slova jí nedávala smysl. Nikdy žádnou jinou kočku, kromě své matky nepotkala. Neměla tušení, o čem to mluví.

Taky měla pocit, že je občas nesmírně přecitlivělá, například když ji nachytala, že si hraje s ptáčkem.

,,Co to tady děláš, malá vráno?" Zeptala se matka, která přišla blíž ke Krkavčí. Ta seděla přikrčená v malém, travnatém údolí nedaleko jejich jeskyně, a divně poskakovala.

,,Chytila jsem ptáčka!" Chlubila se Krkavčí okamžitě, když svou matku uviděla a nadšeně se na ni podívala. Pootočila se a ukázala na ochablého opeřence pod její tlapou. ,,Sleduj!"

Tlapu odtáhla a ptáček se okamžitě snažil odskákat pryč a roztáhnout křídla, ale Krkavčí ho srazila tlapkou k zemi a začala si s ním hrát. ,,Je to sranda-"

,,Okamžitě toho nech!" Vyštěkla Můra. Krkavčí se na ni překvapeně podívala, šokovaná tím, že na ni její matka zvýšila hlas. Viděla v její tváři neskrývaný strach a zlost. ,,Nemůžeš ho takhle trápit! Bolí ho to!"

Krkavčí přitiskla uši k hlavě. ,,Já... Promiň," vykoktala a popotáhla, celá zdrcená tím, že na ni matka řve. Nechápala, co udělala špatně. ,,Já jsem si jen chtěla hrát."

Její matka si ptáčka přitáhla k sobě a jediným kousnutím ho usmrtila. Pak se na Krkavčí podívala a její oči trochu zněžněly. Drsně jí olízla srst na hlavě. ,,To je v pořádku," zamumlala. ,,Jen... Už to nedělej, ano? Musíš vždycky kořist zabít rychle, aby je to nebolelo."
Krkavčí horlivě přikývla.

Jindy její matka vypadala strašně smutně, zírala k obzoru, přes vrcholky hor a ještě dál a Krkavčí nevěděla, co se jí honí hlavou.

,,Mami?" Zeptala se, když ten pohled zase uviděla. Vždycky ji to trápilo, ale nikdy nedokázala svou matku dostatečně uklidnit. Tmavě šedá kočka se k ní otočila a modré oči se jí ve světle měsíce zaleskly. ,,Děje se něco?"

Viděla, že se snaží usmát, ale moc jí to nešlo. ,,Vůbec nic, má malá vráno. Běž zase spát."

Krkavčí zamrkala a zadívala se na obrovský, kulatý měsíc a hvězdy roztroušené kolem něj. Noční vzduch byl chladný a plný kamenných vůní okolních skal.