Píseň Krkavce(WaCa FF)✓

48.Kapitola

Svět se rozpil v oslnivých barvách bolesti, vedle kterých bledlo všechno, co kdy dřív zažila.

Bodavá, ostrá bolest, chlad který se jí zařezával pod kůží a ztuhlost jejího těla?

Větve nabodnuté do země, třeštivá bolest v hlavě?

Roztrhané tlapky, těžký dech a každý krok horší než ten předchozí?

Na ničem z toho už nezáleželo, to všechno se vypařilo, zmizelo jako kdyby to nikdy neexistovalo, shořelo na cucky.
Stejně jako hořela nyní ona.
A ona to cítila všude.

Cítila to všude, po celém svém těle a věděla, že křičí a že její křik ničí a trhá svět.

Najednou bylo vše jen bolest a plameny, které měla v uších, v očích, všude po celém těle.

Praskaly tak hlasitě, až si byla jistá, že to jsou její kosti.

Byly všude, všude, všude...

Horko, praskání, škvaření její kůže na mase, křik a plameny, to všechno se slilo dohromady a ona si nedokázala uvědomovat nic jiného. Jako kdyby se točila v nekonečném kruhu, ze kterého nebylo úniku.

Něco tam bylo. Na pozadí. Smích, krutý smích, opakoval se jako spirála.

Bolest ji pohlcovala celou, brala si vše co mohla a ona to cítila – cítila, jak se její duše, její srdce, její život rozpadá a tříští, jak to všechno hoří a plane přímo před jejíma očima a ona nemohla dělat nic, aby to zachránila. Natáhla se po těch kouscích, v zoufalé, ubohé touze si něco zachovat, ale bylo to všechno pryč. 

Všechno to hořelo.

Ať už to skončí.

Ani si nepamatovala, jak se jmenuje, protože celým světem se stala jenom bolest. Nevýslovná bolest, která se jen a jen zvyšovala, nikdy se nezastavila a nikdy nepřestala.

Všechno to pohltily plameny, zabíjely a požíraly vše, co jim stálo v cestě.

Nevěděla, kým byla. Nevěděla nic, jen to, že to všechno tak strašně bolí.

Křičela a už ani nevěděla, jestli něco vidí – jestli kdy vůbec něco viděla. Celý svět byl oranžový, ale pak se ponořil do temnoty.

Ať už to skončí.

Měla pocit, že cítí spálené maso, ale...

Všechno bylo hučení a praskání a syčení. Možná její kůže?

Křičela, nebo už to bylo jen v její hlavě? V její hlavě, která byla plná ohně – protože oheň pronikl úplně všude. Vnikl do jejích uší, tlamičky, do jejích očí a ona ho cítila v plicích, v každém svém nádechu, protože vdechovala oheň a rozdmýchávala ho ve svém těle čím dál silněji.

Třeba tak zemře rychleji.

Ať už to skončí.

Chtěla umřít.

Chtěla tak strašně moc umřít.

V její mysli byly plameny a ona si říkala, jak moc je prázdná. Jak moc je celý svět prázdný. Jen plný ohně a žáru.

Každá myšlenka skončila jako popel a ona nevěděla. Nevěděla nic, protože všechno byla jen bolest.

Chtěla umřít.

Chtěla umřít.

UŽ CHTĚLA UMŘÍT.

,,Ještě ne."