Z pohledu Caitlin:
Tolik jsem se na svůj první ultrazvuk těšila. Nepočítala jsem s ničím velkým, jelikož jsem teprve v prvním měsíci těhotenství, ale přesto jsem napjatá.
Hned odpoledne jsme vyrazili. Justin mě cestou k autu držel za ruku, což mě těšilo. Co mě netěšilo byla halda fotografů před naším hotelem. Proč?!
,,Dobrý?"zeptal se mě ustaraně Justin stejně jako vždycky, když se derem davem fotografů.
,,To bych se měla ptát spíš já tebe ne?" pokusila jsem se o úsměv. ,,Já klaustrofobik nejsem."
Justin se zasmál a znovu mě chytil za ruku. Takhle jsme jeli až k nemocnici. A teď Vás všechny překvapím-byli tam fotografové! To ste nečekali, co? ( :D )
Než jsme se dostali do nemocnice, uběhlo asi pět minut. Jak já to nesnáším! Jediné, co mě potěšilo bylo pár milých Belieberek.
To už jsem nervozně ležela na lehátku a Justin mě stále držel za ruku a usmíval se. Doktor mi na břicho vymáčkl takových gel a rozetřel ho pomocí zvláštní věci, kterou nedovedu popsat, jelikož nejsem doktor. Vím jen, že se tím snímá obraz miminka. Doktor se díval na obrazovku a já s Justinem s ním. Najednou jsme spatřili takovou malilinkatou bílou kuličku.
,,To je vaše miminko."oznámil doktor a mě se na tváři objevil úsměv, který nešel smazat.
,,Je v pořádku." dodal. ,,Pohlaví ještě ale určit nemohu, je ještě moc malé."
,,Vidíš to?" svírala jsem Justinovi ruku. ,,To je naše dítě."
,,Jo. Naše dítě."Justin skoro nemohl mluvit. Oči mu zářili štěstím, ale já v nich viděla ještě něco jiného. Něco, co jsem v té chvíli nemohla rozeznat.Doktor nám dal tři fotky ultrazvuku a spokojeně jsme odešli.
Justin mě před nemocnicí políbil. Fotografové samozdřejmě fotili, až se jim z foťáků kouřilo a Belieberky nadšeně vískali a brečeli (doufám, že štěstím).
,,Konečně doma."oddechla jsem si. ,,Ti fotografové jsou fakt strašní. Nechápu, jak to můžeš vydržet."
,,Síla zvyku."zasmál se Justin a zapil prášek, který bral kvůli...vy víte proč ( :( )
Odložila jsme si bundu a Justin se posadil na gauč. Sedla jsem si vedle něj a ovinula kolem něho ruce.
,,Co se děje zlato?"zeptala jsem se sladce. ,,Při tom ultrazvuku si byl takový....nesvůj."
Justin se usmál:,,Nic mi není, jsem jen unavenej."
Políbila jsem ho na tvář:,,Jdu připravit večeři."
,,Mě nic nedělej." zastavil mě. ,,Musím do studia."
,,Zase?"zaúpjela jsem.
,,Jo."přikývl. ,,Musím Beliebers vynahradit to zrušené turné."
,,Kdy přijdeš?"
,,Dneska mě už nečekej." odpověděl, když si oblékal mikinu. ,,Buď se vrátím pozdě večer nebo tam přespím."
Když viděl můj smutný výraz, přivunul se ke mě a políbil mě:,,Miluju tě. Jsem tady pro tebe, jasné?"
,,Jo."
Z pohledu Justina:
Lhal jsem Caitlin. Nechtěl jsem ji zranit. Ano, byl jsem smutný. Ne proto, že bych dítě nechtěl, ale právě proto, že ho chci a nemůžu ho mít. Nesnáším se! Nesnáším svoje tělo, které mě tak zrazuje. Nenávidím rakovinu! Vzala mi Avalannku a teď mi vezme Caitlin, Beliebers a moje dítě. Bodá mě u srdce, když vím, že nebude mít tátu. Jednou umřu, vím to. Každý umře, ale mě dal Bůh méně času žít.
Přišel jsem do studia, pozdravil se s Madison, Lilem a Codym a hned šel nahrávat. Scoot tam s náma nebyl, jelikož byl na svatební cestě s Yael.
,,Justine?"
Byl jsem zrovna ve své osobní místnosti, kterou jsem měl ve studiu pro případ, že bych chtěl přespat, když tu najednou mě vyrušila Madison.
,,Co potřebuješ?"pokusil jsem se o úsměv.
,,Nehraj ten úsměv!" řekla a přistoupila ke mě. ,,Co ti je? Co se děje? Je mi jasný, že něco není v pořádku a ty se to snažíš zkrývat."
Zlomeně jsem se svalil na malý gauč, kde jsem spával, složil hlavu do dlaní a jako malá holka se rozbrečel. Mad si rychle sedla ke mě a objala mě:,,Justine, co se děje?"
,,Já už nemůžu, Madison."
Byl jsem tak zlomený.
,,Co se stalo, pověz."vybídla mě a hladila po vlasech.
,,Víš..."váhal jsem, jestli jí to říct. ,,Já mám...mám vážnou nemoc, Madison. Já na ni umírám. Pomalu, ale určitě umřu."
Madison byla jako solný sloup. Bezvládně se mi dívala do očí.
,,Ty máš....?"
,,Jo." skočil jsem jí do řeči, ,,A víš, co je nejhorší? To, že vím, že moje dítě nebude mmít tátu."
Přišel další výbuch slz a já se svalil Madison do klína. Byl jsem jako malej kluk.
Ona mě hladila po vlasech:,,Šššš, to bude dobrý."
Nevěděl jsem, co mám dělat, Přišel jsem si tak zbytečnej. Měl jsem deprese. Den ode dne mi byloo hůř a hůř.
,,Můžeš mi něco slíbit, Madison??"pohlédl jsem jí do očí.
,,Cokoli chceš."přikývla.
,,Postaráš se o ně, až tady nebudu?"
Madison se na mě zahleděla:,,Ale ještě si tady."
,,Až tady nebudu!" zopakkoval jsem. ,,Chci si být jistej, že budou v bezpečí."
,,Spolehni se."řekla a objal jsem ji.
,,Děkuju."
