Zaslíbený (🍎)

5)

Julio nechápal, proč si jeho pán na svého nového manžela stěžoval. Samuel s ním mluvil uvolněně, jako s přítelem, kterému může bezstarostně svěřit co ho trápí. Černovlasý komorný mu na oplátku pomohl s velmi bolavým problémem, než přijela jeho maminka. 

Odit bohužel nepřijela sama, přivedla sebou i ženu s přísným pohledem a nosem nahoru, stejně jako její povedený synáček. „Matičko...rád vás obě vidím." uvítal je mile blondýn a pomohl jim z lehké blůzy, kterou na sobě obě ženy měli. „Jak se má můj synáček?" zeptala se mile Odit a políbila chlapce na tvář. 

„Jde to maminko... Manželova rezidence je velmi překrásná a služebnictvo ochotné." pochválil místo a pracovníky. Své mamince nelhal, a když, tak protože musel, a tak aby to jeho milovaná poznala. „Sem ráda, že se ti u Evana líbí...kde vůbec můj syn je?" zeptala se Victoria zamračeně a rozhledna se po okolí. „Šel někam ven... Nejspíš nebyl informován o vašem příjezdu." zalhal a lehce se pousmál. 

Odit okamžitě zbystřila, když zahlédla okatý úsměv. „A co jinak....nechali jste si první noc na strop limitu nebo ste už svá těla spojili v jedno?" zeptala se s neskrývanou zvědavosti Odit a upila z šálku čaje, který Olana přinesla spolu s mladou Agátou, která se postarala předešlý den o špinavou postel. 

„Už sme se spojili maminko..." usmál se falešně a schoval obličej za vlastní šálek čaje. „Nevypadáš, že by tě to těšilo." podotkla Victoria a zamračeně na sobě uhladila dlouhou sukni. „Můj sňatek nebyl z lásky... Proto ani na spojení nemůžu hledět se stejným citem....pro mě to nebylo milování." odpověděl s naprostým klidem a ztěžka se zvedl. 

„Když mě omluvíte...musím si odskočit." lehce pokynul hlavou a rozešel se ke schodům. Odit si všimla zatnuté čelisti, ramen a celého postoje, při každém kroku. Tohle se jí ani trochu nelíbilo. Sice neovlivnila dohodu, jejich syn si musel vzít někoho s čistou krví a šlechtickým původem, povedlo se jí ale aspoň sjednat spravedlnost na synovi orientaci. Manžela pro svou ratolest ovšem neovlivnila, věděla, že Evan je jako jeho matka. Arogantní a povýšený nad všechny ostatní. Z celého srdce ovšem doufala, že je její chlapec v pořádku.

 Samuel se doplahočil do druhého patra a bolavě se svezl na zem, tolik ho zadní část těla bolela. „Mladý pane....co se děje?" zeptal se překvapeně Julius, když se šel podívat kam blonďáček zmizel. „Julie....to...to tak strašně bolí." vzlykl tiše a přitiskl nohy k tělu. „To nic...no tak...musíte se uvolnit. Jen klid." hlesl konejšivě a klekl si vedle vystrašeného blonďáka. Samuel se na něj podíval a pokusil se udělat co mu doporučil.

 Nešlo to. Ať se snažil sebe víc, každý kousek svého těla se mu hnusil, bolel a odmítal spolupracovat. Julius lítostivě nakrabatil obočí a položil mozolovité ruce, chlapci na ramena. Samuel se trhaně nadechl a natiskl se muži na hruď. „To nic... Jen klid." konejšil ho jemně a sem tam pohladil blonďaté kadeře. 

Těšilo ho, když se chlapec, schovaný v jeho náruči, skutečně uvolnil.

 Když to vypadalo, že je bolest pryč, zvedl se i se Samuelem ze země a pomalu ho pustil. „Pojďte se vrátit za matkou...ať nemá starost." nabídl shovívavě Julio a trochu poodstoupil, aby přestal narušovat osobní prostor.