Zaslíbený (🍎)

13)

Samuel se vyděšeně nadechl a schoval rty za ruce. Tohle mu přece nemohl Evan udělat?! Nemohl pustit na celé dva týdny pryč muže, který mu byl tak velkou oporou. „No...to by bylo." usmál se lehce šedovlasý muž a došel ke svému manželovi. Samuel se mimoděk přikrčil a pevně semkl víčka k sobě. 

Byl snad tohle plán? Vynervovat ho co nejvíc to půjde a pak udeřit, když nebude mít o koho se opřít? Evan lehce nakrčil obočí a vytáhl Samuela na nohy, vůbec se mu nelíbilo jak se tváří. Prázdně, ublíženě a připravený splnit proti své vůli jakýkoliv příkaz. „Pojďme se na chvíli projít... Je vcelku krásně." prohodil Evan a za ruku se se Samuel rozešel pryč.

 Blonďáček ztěžka následoval svého druha a snažil se nepozvracet z toho nepříjemného brnění na ruce. „Nějaký nápad kam bychom mohli jít?" zeptal se zaujatě Evan a podíval se na menšího z mužů. „Já... Já vlastně... Potřeboval bych se podívat do centra..." zašeptal skoro neslyšně někam do země. Evan pozvedl obočí a přikývl. Začínalo ho dost štvát jak pořád mluví do země, když mu odpovídá. 

„Same co se mi dívat do očí, když se mnou mluvíš?" zeptal se lehce naostřeně a narovnal se. Samuel zvedl pohled a s roztřeseným rtem se zadíval do dvou ledovců. Evana zvláštně bodlo poblíž srdce, když se naoranžovělé oči zalily slzami. Vzpomněl si jak vypadali v den svatby. Už tehdy byli plné slz a hořkosti. Zamrkal a lehce se usmál, aby aspoň nějak schoval tu nejistotu, která ho najednou obklopila. 

„Vidíš, že to de..." zamumlal a rozešel se kam Samuel ukázal. Když dorazili do centra Evan uchváceně vydechl, místo, kde dováděli dečka a schovávali se před krutým deštěm bezdomovci, bylo překrásné. „Pane Samueli." křikla malička dívenka a radostně se pověsila blonďákovi na krk. „Ahoj pískle...ani nevíš jak rád tě vidím." vydechl Samuel mile a pevně dívenku objal. 

„Kdo je ten pán pane Samueli? Nelíbí se mi." zašeptala malá Mik, když si všimla Evana. „To ani mě malička...ale je to můj manžel." odpověděl jí, co nejtišeji dokázal, a vzal si jí do náruče. Dívenka schovala malý obličejík do aristokratova ramene a pevně ho objala kolem krku. „Nepředstavíš mě se svou společnicí?" zeptal se dotčeně Evan, s viditelným znechucením, vůči dívčině chování. 

„Promiň... Můj drahý choti toto je Mik Alver... Maminka jí umřela na rakovinu, když byla malá a otec nesnesl žal ze ztráty manželky... Centrum se jí ujalo a poskytlo vše potřebné pro vzdělání, bezpečné bydlení a přátelé se kterými má volný pohyb po okolí." řekl s klidem a zavřenýma očima. „Mik tohle je můj manžel... Nejsme spolu dlouho, ale to ty víš." hlesl k dívence a lehce jí od sebe odtáhl. 

„Nepůjdeš se pozdravit?" zeptal se nejistě, když na něj děvče se zrzavými vlasy jenom koukalo. „Ne! On si vás nezaslouží pane Samueli....jste laskavý a hodný...on je zlí a sobecký hajzl! Nechci aby byl můj kamarád!" vyplivla Mik a vykroutila se blonďáčkovi z náruče, hodila opovržlivý pohled na zaskočeného Evana a utekla. 

Samuel překvapeně vydechl a nejistě se ohlédl na svého manžela, který se netvářil zrovna nadšeně. „Co si ji o mě řekl?!" vyjel na něj naštvaně a přešel o několik kroků blíž. „V-vůbec n-nic... Vše si zjistila sama." vydrkotal vystrašeně a couvl. Evan natáhl ruku a položil dva prsty opatrně manželovi pod bradu. Mysl se mu opět projasnila a jemu došlo, že na něj křičel zbytečně. 

„Co sme si říkali o tom očním kontaktu?" zeptal se, než hlavu lehce nadzvedl. Samuel svými naoranžovělými kukadly vyhledal dva ledové kameny a odtrhl svou čelist od jemného doteku. Evan si povzdechl a přitáhl si aristokrata blíž k sobě, objal ho a lehce prohrábl blonďaté kadeře. 

„Promiň...nechtěl jsem na tebe vyjet." hlesl s těžkostí a pokusil se ignorovat fakt, že je Samuel v jeho náruči napnutý jako pružina před prasknutím.  „T-to nic..." šeptl ztěžka Samuel a pokusil se o šedovláska opřít, když zjistil, že je to k ničemu a stejně se cítí zle, velmi pomalu se odtáhl a vymluvil na povinnosti okolo centra.