Zaslíbený (🍎)

12)

Samuel ráno zmateně zamrkal a protřel si oči, absolutně netušil jak se objevil v ložnici. Poslední co si pamatoval bylo auto a Evan. Pomalu se zvedl z postele a vydal se po schodech do jídelny, potřeboval zjistit co se děje. „Dobré ráno...vyspal si se dobře?" zeptal se lehce usměvavý šedovlásek a vydal se mu na proti. Samuel nejistě vydechl a sklopil pohled k zemi.

„Spalo se mi dobře... Děkuji za optání." hlesl a promnul si ruce. „Jak jsem se dostal do ložnice?" zeptal se s neskrývaným zmatením blonďáček a na několik neznatelných vteřin zvedl oči k pronikavému pohledu. Ledové oči připomínali rampouch tající v jarním sluníčku, doslova se v jeho očích odrážela lehká duha a konejšila nejistou mysl. 

„Donesl jsem tě tam...nechtěl jsem tě budit, když si spal." pokrčil lhostejně rameny a položil mu ruku na záda, cítil jak se manžel napnul a s trhavým nádechem ztvrdl. „Pojď se najíst...měl bys trochu přibrat." zasmál se odlehčeně a odsunul Samuelovi židli. Mladý aristokrat se ustrašeně posadil a vydechl přebytečný vzduch z plic.

 Tohle se mu vůbec nelíbilo, co to hraje jeho manžel za hru? 

Má snad v plánu ho srazit ještě níž, než je teď?

 Netušil co si má myslet, ale byl by radši, kdyby ho Evan prostě praštil, urazil nebo mu na rovnu sdělil, že ho očekává v posteli. Nedokázal se vůbec soustředit na jídlo, děsilo ho co má přijít. „Pane, pane váš manžel on...je pryč on- Je tady..." hlesl překvapeně Julio a zarazil se v kroku. Netušil, že bude Samuel tady, když ho šli s Kate vyzvednout řekli jim, že už odešel. „Jistěže je tady... Sám sem ho dovezl domů." zavrčel nelibě Evan a položil příbor na kraj talíře.

„Ještě něco na nás chceš vykřiknout, když už nejíme?" zavrčel, když se komorník stále k ničemu neměl. „Já...ne, já...nechtěl jsem...nechtěl jsem vás vyrušit jen...to já.." Julius zoufale vydechl a couvl. „To nic Juli... Sem v pořádku, po snídani si promluvíme." usmál se na něj mile Sam a stočil pohled zpátky k jídlu. Julio se lehce uklonil a odešel, aniž by netušil, že se za ním Evan zamračeně dívá.

 Komorník byl překážka, o tom nebylo pochyb ani omylem. Jestli se chce s manželem sblížit nesmí mu nikdo stát v cestě. Přemýšlel, než došel k závěru, že dva týdny dovolené budou muset stačit k potřebným účelům. 

„Máš dneska něco v plánu?" zeptal se šedovlasý muž a zadíval se na blonďáka, který zesinal. „Ne, jen... Chtěl jsem si promluvit s Juliem a přítelkyní....měla o mne starosti..." hlesl a odložil příbor, naznačující, že s jídlem skončil. „Dobře...tak můžeš něco vymyslet, ať se nenudíme." usmál se lehce Evan a zvedl se od stolu. Nechal nic nechápajícího Samuela v klidu a odešel do ložnice. 

Blondýn se zvedl a odešel za Juliem do herny, kde na sebe vždy čekali. „Sem rád, že ti nic není...strašně jsem se bál, když nám s Kate řekli, že si pryč." vydechl černovlasý muž s úlevou, zatímco ho pevně objímal. „Upřímně...taky mě to překvapilo, ale on se celkově chová strašně divně...nahání mi to hrůzu, vůbec netuším, kdy na mě odkud vyskočí, vysměje se mi, praští mě nebo prostě jenom zase ojede...ta nevědomost je něco příšerného." přiznal zoufale a schoval obličej staršímu muži do pracovního oděvu. 

„To nic... Kdyby něco sem tu s tebou." usmál se mile na aristokrata. Evan chvíli pochodoval po pokoji, než se rozhodl co dělat. Za necelé dva dny je jeden společný ples, na který oba dva musí, do té doby se bude věnovat svému manželovi jak jen dokáže. Pošle Julia někam pryč a stáhne si ho k sobě. Vítězně se usmál nad vymyšleným plánem a vydal se oba dva muže najít. Očekával že budou spolu, takže hledal společné místnosti, našel je v zasedací místnosti sedět v křesílku, odkud oba přešli z herny.

 Zůstal za dveřmi a jen poslouchal, nikdy neslyšel Samuela se smát, vtipkovat nebo mluvit tak uvolněně jako při rozhovoru s komorníkem. Zatoužil, aby i s ním mluvil tak klidně, aby si také s jeho jménem pokaždé laskavě pohrál na jazyku, než ho vysloví. Chvíli se ještě utápěl ve zvonivém smíchu, než lehce zaklepal a vešel. Pohled na manžela ho lehce bodl v srdci, jen co totiž Samuel spatřil, kdo klepal se oči upnuly k zemi, kůže pobledla a radostné jiskřičky stáhly ze zelených korálků.

„Co se děje můj pane?" zeptal se s uctivou poklonou Julius a čekal co po něm bude pán chtít. „Juliusi....zrovna tebe jsem potřeboval vidět." usmál se nevině Evan a došel až k muži, který se zatvářil dost nejistě. „Pracuješ velmi tvrdě...si šikovný a když je potřeba mého manžela pobavíš...přesto neodpočíváš tak, jak by si potřeboval. Proto ti dávám dva týdny dovolenou, dělej si s ní co chceš a kde chceš, ale tady na panství tě nechci vidět dřív než za dva týdny." usmál se lehce a poplácal překvapeného Julia po rameni.

„Takže si jdi hezky zabalit. Tvůj pokoj tu pro tebe zůstane, než se vrátíš." řekl a vystrčil ho ze dveří. Teď je se Samuelem sám. A dalších čtrnáct dní bude.