Zaslíbený (🍎)

15)

Po registraci zjistili, že mladý chlapec Magnus Fun, je už na ulici nějaký ten pátek. Podle toho co jim řekl, utekl z domova a ztratil se. Rodiče do té doby zemřeli na ošklivou nemoc. 

Evan vzal Magnuse do náruče, zatímco Samuel zakládal zbylé formality. „Tak prcku...tohle je teď tvůj pokoj. Je vcelku prostorný a prý tu budeš zatím sám." usmál se lehce na hnědovláska. Magnus ovšem takové nadšení nesdílel. „Ty mě teď opustíš?" zašeptal smutně, když se mu slzy zase nahrnuli do očí.

„Už to tak vypadá....ale neboj. Nikdo neřekl, že nadobro. Můžeš kdykoliv za námi přijít do rezidence, nebo já přijdu za tebou ano?" ujistil ho a usadil na postel. „Tak dobře." usmál se, a s pevným objetím na rozloučenou, se zachumlal do peřiny. Byl příšerně unavený a podle doktorky mu spánek jenom prospěje. 

„Omlouvám se..." šeptl nejistý hlas, když šedovlasý muž opouštěl pokoj. Evan se ohlédl a spatřil Mik, opírající se o zeď, kousek od pokoje. „Mrzí mě co sem řekla." zamumlala znovu a sklopila oči. „To nic... Nedivím se, že si to řekla." přiznal Evan a mávl rukou, aby ho následovala. „Jen už to nedělej...ne každý to pochopí a pokud nevíš jaký je význam, může se ti to šeredně vymstít.... Kde si to slovo vůbec slyšela?" zeptal se rovnou a ohlédl se na děvče, které s ním jen tak tak srovnalo krok. 

„Madam Rouzmelta o tom mluvila...když si povídala se svou kamarádkou o jejím bývalém příteli." vysvětlila Mik, a mimoděk chytla Evana za ruku. 'Dneska se na mě děti obzvlášť lepí.' pomyslel si s úsměvem a drobnou ručku chytil pevněji. „Tak už to neříkej.... Tohle slovo je obzvlášť ošklivé a co řekneš už zpátky nevezmeš." na okamžik zavřel oči a povzdechl si, jistěže nevezme... Už nikdy nebude moct smazat všechny nadávky a posměšky, které věnoval svému půvabnému manželovi. 

„Mrzí tě to?" zeptala se najednou Mik, po několika minutách co šli mlčky. „Co prosím?" šedovlásek zamrkal a se staženým obočím se podíval na dívku. „Jestli tě mrzí co si udělal." upřesnila Mik a ruku mu pustila. „Nikdy mě to nepřestane mrzet, ale k čemu mi to bude?" zamračil se nechápavě Evan a trochu zpomalil. 

„No.... Můžeš se to snažit napravit nebo se někomu omlouvat jak chceš.... jenže, jestli tě to nebude upřímně mrzet, nikdy to nebude mít žádnou váhu." vysvětlila vševědoucně dívenka a zamávala na chlapce s černočernýma očima. „Kolik že ti je prcku?" zeptal se překvapeně šedovlásek a zastavil se na místě úplně. „Bude mi jedenáct." zazubila se Mik a zastavila se taktéž. „Docela Aristoteles..." vydechl Evan a podíval se směrem, kterým Mik tak toužebně zírala.

„Tak mazej za tou kamarádkou....já stejně budu muset se Samuelem jet." lehce se pousmál a nechal ji jít, sám se přitom vydal za blonďáčkem, který už čekal v hlavní místnosti. „Drahý já....omlouvám se.... Nevím proč to řekla ona...ona si neuvědomuje co říká...nezlob se já-" vyděšené omluvy Evan utišil lehkým úsměvem a chycením za ramena. „To nic Sammy....my sme si to už vyříkali a Mik se mi omluvila." řekl jakoby nic, rozloučil se s hlavní vedoucí a odešel napřed. 

Samuel zaražené stál a zíral, nedokázal pochopit co se právě stalo. Nejenom že jeho manžel použil tak příjemné a mazlivé označení jeho jména, ale sám mu nevyčetl chování malé Mik. Rychle zamrkal, rozloučil se s May a vydal se za Evanem, aby nečekal.

 Po celou cestu se nedíval na šedovlasého muže, vyhledával snad jakýkoliv flek, který by zaměstnal jeho pozornost a zrak. Vládlo zvláštní ticho, kdy ani řidič nepustil žádnou hudbu. Samuel měl nepříjemný pocit, že se blíží bouře. Bouře, kterou nikdo nikdy nepředpoví ani nezastaví, bouře, která buď všechno pomíchá nebo rozbije.