Zaslíbený (🍎)

14)

Evan si povzdechl a rozešel se porozhlédnout po komplexu, když už tu má být, tak proč se nepodíval po okolí no ne? Nemohl si nevšimnout, že několik dětí před ním utíkalo a schovávalo se do hracích domečků. 

Narazil ovšem na dítě, které nemělo potřebu se před ním schovat, jaksi totiž malý chlapec měl plné ruce práce, aby se ubránil starším chlapcům, kteří do něj kopali. „Co vám udělal, že s ním takto zacházíte?" křikl na ně hněvivě Evan a vydal se k jejich pětici. „Vůbec nic...ale je podřadný...špinavý a naprostý odpad všeho." plivl opovržlivě chlapec na vzlykající klubíčko neštěstí. Šedovlasý muž se trhaně nadechl, když mu to připomnělo jeho vlastní slova v den svatby. 

„To vám nedává oprávnění mu ubližovat... Navíc byste se měli přestat navyšovat nad ostatní....věřte nebo ne, ale časem na to hodně doplatíte. Teď zmizte!" poručil pevným a dost zastavujícím hlasem. Chlapci rychle utekly a nechali tam potlučeného chlapce ležet na zemi. „To nic...už nemusíš plakat." zkusil ho utěšit Evan zoufale. Z dětmi to neuměl, byl rád, když začínal chápat jak se chovat k dospělým, natož zoufalým drobotinám. Chlapec se pokusil zvednou, jenže ho všechno bolelo a nohy neudrželi.

 Evan stáhl drobné tělíčko k sobě na hruď a pohladil ho ve vlasech. „Už ti neublíží neboj...sem tu s tebou ano?" ujistil ho měkce a podíval se na rozklepané dítě. „Ano pane..." šeptl klučík velmi unaveným hlasem. „Pojď...vezmu tě někam, kde si odpočineš... Kde máš pokoj?" zeptal se, zatímco se s brunetem zvedal. „Víte pane já....já tu nemám co dělat..." vzlykl smutně a schoval obličejík za rozbité ručky. 

„Určitě jo.... Můj manžel je laskavý, postará se, aby si tu našel své místo." brunet zmateně zamrkal a podíval se do světle modrých očí. „Vy....vy jste Evan Olwe-Madle?" hlesl ohromeně a pevně se ho chytil, jelikož málem spadl. „Jsem no..." přitakal nejistě Evan, jakoby bylo jeho jméno nějakým způsobem prokleté. „Děkuju já... nevím jak vám mám poděkovat...chodím jsem už dlouho krást jídlo a...a oni mě vždycky zbijou." vzlykl nanovo a schoulil se k teple hřející hrudi. 

Evan se pousmál a pracně otevřel dveře do nemocničního křídla, zaklepal na jednu ze sester a doufal, že přijde rychle, jelikož se chlapec začal lehce nadavovat. „Pro pána Jána...co se stalo?" zeptala se vylekaně starší doktorka a rychle přiběhla k lůžku, kam šedovlásek chlapce posadil. „Neregistrovaný zákazník na zdejší pobyt." ušklíbl se klidně šedovlasý muž a přitáhl k chlapci kyblík, jelikož bídná snídaně vylítla ven. 

„Hned jsem tady." hlesla doktorka a odběhla. „To nic....uklidni se, jinak se nepřestaneš nikdy nadavovat." poradil chlapci s lehkým odporem. Zvracející lidé mu nedělali dobře, zvedal se mu potom žaludek taky. Když se chlapec uklidnil, a přestal zvracet, odložil kýbl a tiše vzlykl. „Sem tady... Už jsem volala panu Madlovi-Owle, měl by se za chvíli dostavit kvůli registraci." řekla doktorka a připravila si jehlu s nějakou látkou. 

Jen co chlapec uviděl tu ostnatou věc, vyvalil oči a začal couvat z lůžka. „Hej, hej, hej...nikam kluku, vždyť si ublížíš." zpanikařil Evan a v rychlosti chlapce chytil. „Prosím já...já nechci tu věc ona....ona mi ublížila." zašeptal a schoval se šedovlásému muži do náruče. „Bojíš se jehel? A co kdybych tě u toho držel? Musíš si jí nechat dát, jelikož ti pomůže." zkusil přemluvit chlapce laskavým tónem a opatrně si ho vzal do náruče. Klučík okamžitě schoval obličej do ramene a vzlykl.

„Jen klid...uvolni se a nebude tě to bolet." poradil a začal mu třít záda. Žena opatrně chytla roztřesenou ručku a do ramene vypíchla první jehlu, další dva ďobance byli už namíchané podle chlapcovy váhy a výšky. „Tak vidíš, že to nebolelo." usmál se lehce Evan na brunetka a s obětím se podíval ke dveřím, kde se objevil Samuel. Jen co ho blonďáček uviděl překvapeně zamrkal a ztěžka oddechl. 

„Takže....když bys dovolil..." začal nejistě a podrbal se na zátylku. Chlapec se odtáhl od Evana a usadil se vedle něj na lůžko. „Ahoj pinďo... Ty si tu prý chodil bez povšimnutí." usmál se lehce na chlapce a klekl si na jedno koleno. „Já...já se omlouvám já...měl jsem hlad." vzlykl chlapec a schoval mokrá očka za pomlácené ručky.

„Nemusíš se omlouvat... stačilo, aby si řekl a dostal by si i pokoj...tady se nemusíš bát, že bychom tě omezovali." usmál se mile Samuel a odtáhl ruce z malého obličejíku. „Chceš se tu zapsat a zabydlet? Aby si nemusel řešit zimu, hlad a nemoci?" zeptal se naklonil hlavu na stranu. „Já...moc rád." vzlykl chlapec vděčně, když se v lesklých očích odrazil vděk.