Zaslíbený (🍎)

41)

Slyšel ho křičet. Slyšel jak ho mohl zabít. Jistěže mohl. Stačilo vzít něco ostrého nebo ho prostě shodit z vyššího patra, přesto tu teď seděl a poslouchal, jak Louis na někoho rozhněvaně vykřikl.

 Má snad v plánu to s ním vzdát? 

Někomu ho předat a předstírat, že nikdy žádný Magnus Fun nebyl?

 To přece nesmí! Slíbil že se s Evanem zase setkají! Že ho bude opět moct obejmout a říct mu jak moc si přál ho vidět. Vzlykl a schoulil se pod peřinu, zaslechl jak někdo jde po schodech nahoru. Když se potom otevřeli dveře vydral se mu z hrdla další vzlyk. „Magnusi..." Šeptl ztěžka Louis a došel až k posteli, usadil se na kraj a vzal za lem peřiny.

„Prosím nech mě..." Zašeptal Magnus a zachumlal se co nejvíc, aby ho nešlo tak lehce odkrýt. „No to bych sice mohl, pak by si ale přišel o velmi speciálního hosta." Zkusil muž navnadit s lichotivým hlasem. Chlapec popotáhl a pomalu vykoukl z peřiny. 

„Ty...mě chceš dát pryč? Chceš...chceš se mě zbavit, aby si měl klid?" Zavzlykl nanovo a sklopil oči. Louis zamrkal a vzal si Magnuse do náruče. „Ty si blázínek. Jak tě tohle mohlo napadnout? Jen pojď, uvidíš sám." Pobídl ho mile a vstal. Magnus si všiml, že je to pro něj trochu namáhavější než kdy předtím, prosto se mu klasicky schoval pod pončo a nechal se nést.

„Magnusi?" Hlesl ochraptělý hlas nejistě, když došli dolů do salónku. Chlapec by ten hlas poznal kdekoliv, i kdyby ho měl rozeznat z tuny v davu. Vykoukl rychle ven a okamžitě se radostně usmál. Evan spolu se Samuelem k němu rychle došli a od Louise si ho převzali. „Chlapče zlatá nic ti není." Vydechl Evan šťastně a pevně bruneta sevřel v obětí. Samuel se usmál a objal chlapce z druhé strany, měl lehce obavy proč Louis odešel, ale věřil že to nebude znamenat nic zlého. 

Magnus se k oběma mužům nadšeně přitiskl a vzlykl. „Tolik....tolik ste mi chyběli..." Zašeptal a schoval si obličejík Evanovi do ohybu krku. „Ty nám taky prcku...si v pořádku? Neublížil sis někde?" Zeptal se a trochu se od chlapce odtáhl. Řekl to sice obecně, jenže všichni pochopili jak je to myšleno. „Ne... Louis se o mě moc hezky staral....a taky mě ukládal jako si to dělal ty." Pochlubil se a zářivě se usmál na muže v černé kápi. 

„Evane mohl by si prosím na slovíčko?" Zeptal se Samuel s lehkým pobouřením. Magnus se zmateně ohlédl na blonďáčka a zpátky na Evana. Uteklo mu snad něco? Evan lehce přikývl a podal chlapce opět Louisovi do náruče a poodešel se Samuelem kousek dál. 

„O co ti de Evane?" Zeptal se s neskrývanou ostrostí Samuel a složil si ruce na prsa. „O co by mi mělo jako jít? Něco mi tu prostě nesedí, mám pocit, že nám něco neříká." Přiznal popuzeně a nakrčil nos. „I kdyby je to stejné tvůj strýc. Copak ty si zapomněl jaký byl před deseti lety? Hrál takovou dobu mrtvého pro Kristovy rány, dává smysl, že nebude stejný jako dřív." Naštval se a natlačil Evana ke zdi. „Chránil Magnuse celou tu dobu co byl s ním, čekal až bude příležitost, aby se sám ujistil, že zpráva k nám dojde, aniž by jí věděl někdo nepovolaný. Co ještě víc chceš Evane? Modré z nebe snášet neumíme nikdo." Vyprskl nakonec a odešel zpátky do salónku. Tolik nesnášel, když se neuctivě zacházelo se staršími.

 Evan zmateně stál a zíral na místo, kde ještě před chvílí Samuel stál. Nečekal, že zrovna miloučký Samuel natolik vyjede. Zavrtěl hlavou a vydal se za blonďatým aristokratem, cestou si přitom přemýšlel kde je chyba. Že by opět musel zabrzdit a ohlédnout se na to co se stalo z pohledu jiných? Když otevřel dveře musel se usmát. Magnus vesele poskakoval kolem Louise a Samuela, vyprávěl co všechno mu muž ukázal a co spolu dělali. Samuel přitom přikyvoval a smál se, jaké nadšení dává chlapec do svého vyprávění. 

K večeru jim potom Javier ukázal pokoje kam jim odnosil věci. Evan ovšem nenásledoval manžela a maličkého Magnuse, pouze na Samuela kývl, že potom dojde. „S čím můžu pomoc Evane?" Zeptal se klidně Louis, i když byl vnitřně nejistý. Nechtěl se hádat s chlapcem, kterého prakticky vychoval. Přál si, aby to byl zase jeho Evan. 

Šedovlasý muž se na strýce ohlédl odměřeným pohledem a pozvedl obočí. Zestárl. Jistěže zestárl, vždyť to bylo podělaných deset let co ho viděl naposledy. Ani on už nebyl malé dítě, které zvědavě lozí kam může a zkoumá svět okolo sebe. 

Louis už se chtěl zeptat co se děje, když k němu Evan došel a pevně ho sevřel v obětí. „Vážně si mi strašně chyběl..." Zašeptal a položil mu hlavu na rameno. Louis chvíli vyjeveně koukal, než kolem pevného těla ovinul i své paže. „Ty mě taky chlapče." Odpověděl a pohladil ho konejšivě po zádech. 

„Odpusť mi...nepřemýšlel jsem co říkám." Omluvil se poníženě Evan a trochu se odtáhl. „To nic...já taky vyjel dost neurvale." Omluvil se i Louis a rodičovsky ho pohladil po vlasech. „Si už dospělý mladý muž.... A já tě přesto vidím jako malého chlapce co má střeštěné nápady." Povzdechl si a trochu poodstoupil. 

Evan se choulostivě usmál a sklopil oči k zemi. „Strýčku? Co se bude dít teď? To zůstaneme tady ve Francii?" Zeptal se nejistě a zvedl oči od země. „To se teprve uvidí... Teď ale utíkej spát, Samuel jistě čeká." Pobídl ho mile bez odpovědi a sám se vydal do své ložnice.