Zaslíbený (🍎)

37)

„Si si jistý, že je to ono? Nevypadá že je deset let opuštěný..." Vydechl udiveně Samuel, když došli k honosné rezidenci ve velmi zachovaném stavu. „Jistěže... Trefil bych sem i po slepu." Namítl Evan rozhodně a vydal se k velkým dveřím. Louis ve své závěti zamítl jakékoliv předání jeho majetku, znamenalo to ovšem, že by mělo být sídlo opuštěné. Párkrát zaklepal a čekal co se stane, vzápětí otevřel vcelku starý muž v oblečení komorného. 

„jeune monsieur quelle belle surprise." Vydechl muž s úsměvem. „Javiere...tak rád tě vidím." Vydechl Evan a komorného pevně objal. „Takže ste dostali zprávu." Řekl Javier a vzal oběma mužům kufr. „Ano.... Javi dovol mi představit ti svého manžela Samuela." Usmál se s nekrytou pýchou v hlase. Samuel mírně zrůžověl a komornému se na pozdrav uklonil. „Je mi ctí mladý pane." Poklonil se i Javier a zamířil do útrob rezidence. 

„Javi kdo vlastní rezidenci po strýcově smrti?" Zeptal se nejistě šedovlasý muž, když vešli do příjemně osvíceného salónku. „To sám zjistíte mladý pane." Usmál se potutelně komorný a zamířil k zadnímu vchodu do zahrady. Oba manželé ho nejistě následovali, co si Evan vzpomínal byl Javier velmi loajální a starostlivý, přesto v něm bylo jakési semínko pochybnosti. 

„Prosím tady... Cestu jistě znáte." Usmál se mile Javi a odešel. „Drž se u mě..." Zašeptal Evan a chytl pevně Samuela za ruku. Jistěže znal cestu, i když tu nebyl přes deset let, cesty byly stále vyšlapané a dobře viditelné. 

„Evane..." Šeptl Samuel a zastavil se, když si všiml muže v černé kápi, jak se přebírá v záhonku s kvetoucími růžemi. Šedovlasý muž okamžitě schoval Samuela za sebe, a vydal se pomalu k muži. Ten sebou lehce trhl a narovnal se do plné výšky, Samuel už jen podle postoje poznal šlechtickou výchovu vyšších rodů. Evan se zastavil a s nevěřícnou touhou si přál už konečně vědět kdo ten muž je. Až příliš dlouho si totiž pohrával s myšlenkou, že jeho strýček na živu.

 Jak by ale mohl?

Deset let je dost dlouhá doba, aby někdo zjistil, že svou smrt pouze nahrál. Byl tu ovšem Javier, který by dozajista neváhal, aby svému pánovi jakkoliv pomohl. Muž se dal pomalu do kroku, a aniž by ukázal jediný kousek tváře, došel až před oba muže, kde se zastavil. Evan se chtěl zeptat kdo je, když muž začal cosi dělat s rukama. Samuel těm pohybům nerozuměl, jenže Evan měl stoprocentní jasno co to je. Se svým strýčkem si vymysleli pozdrav, který pochopí jen oni. Začal opakovat pohyby se slzami v očích. Tohle nikdo nemohl okopírovat, nikdo nemohl vědět jaké je přesné pořadí.

 „Evane... Můj neveu bien-aimé." Vydechl muž a konečně pohled zvedl. Samuel pochopil po kom má jeho manžel tak překrásné ledově modré oči. Evan tiše vzlykl a strýce bez varování pevně objal. „Taky si mi chyběl chlapče..." Usmál se mile Louis a od Evana poodstoupil. „Já to nechápu... Vždyť si měl nehodu...máma i noviny tvrdili, že si umřel..." Zašeptal šedovlasý muž a otočil se na Samuela, který se jen lehce usmíval. 

„Ach ano...moje smrt... Chvíli se velmi řešila, hlavně tady ve Francii, ale nakonec všechny přestalo bavit spekulovat, kde je moje tělo, jak to, že nikomu nepadne rezidence ani proč Javier stále je evidovány jako můj zaměstnanec." Začal a stáhl si z hlavy kápi úplně. 

„Jistě tě napadlo, že jsem o sobě nedal vědět v tuto chvíli jen z prosté marnivosti." Evan se nejistě rozešel za strýcem, uchopil přitom prvně Samuelovu ruku. Něco se mu tu nezdálo, svým způsobem to stále byl jeho milovaný strýček, jenže byl jiný. Evan netušil co je špatně, ale Louis se choval jinak. Upjatě a velmi ostražitě. 

„Lhal si mi..." Vydechl Evan ublíženě, vynutil si tak, že se na něj Louis prudce otočil. „Definuj v čem přesně jsem ti měl lhát?" Zeptal se s klidem a sepnul ruce. „Víš co to se mnou udělalo? Když mi máma řekla, že už za tebou jezdit nebudu? Že...že si prostě pryč?" Zavrčel naštvaně a napnul celý svůj postoj. „Evane..." Zašeptal Samuel a pohladil manžela po paži. „Tvůj strýc měl jistě důvod, proč to udělal. Byl si ještě moc malý, než aby si to pochopil. Teď si starší a on tu stojí, živý a zdravý." Dodal chlácholivě a položil Evanovi ruku na tvář.

„Tvůj manžel je moudrý muž, nechápu jak si mu dokázal ublížit." Ozval se opět Louis s až nepřirozeným klidem. „Co- Ty víš co se dělo v rezidenci?" Hlesl nejistě Evan a blonďáčkovu ruku sundal. „Jistěže.... Zaprvé umím číst a za druhé, i když si myslíš, že si byl sám.... Nikdy jsem tě nenechal samotného." Usmál se měkce a otevřel dveře do rezidence. Evan ztěžka polkl a rychle se ohlédl po Samuelovi. 

„Ty...co všechno víš?" Zeptal se šedovlasý muž s nejistotou. „Věř mi že toho vím hodně, a jsem vcelku znechucen z toho co má sestra udělala s tvou výchovou." Odpověděl ostře Louis a došel až do salónku. Samuel sklopil oči k zemi a mlčky došel za Louisem a Evanem. Nedokázal vysvětlit proč, ale pocítil jakousi hanbu za to co se stalo. Stále se cítil odporný, své tělo nesnášel a někdy proklínal. 

„Co tím myslíš?" Zeptal se Evan, přestože věděl na co Louis naráží. „Zamysli se trochu Evane.... Vždycky jsem tě učil bystrosti a vnímavosti. Victoria je horší jak Harpagon, kdo myslíš že celou dobu posílal ty bludy do novin?" Oba dva manželé nechápavě pustili bradu k zemi a usadili se na skromný gauč.