Zaslíbený (🍎)

43)

Oba se usadili ke krbu a nalili si čaj, není totiž nic lepšího na nervy, než je meduňkový čaj s trochou medu. „Všiml sis jak se poslední dobou Evan chová?" Začal unaveně Samuel a protřel si spánky. 

„Jistě že... Působí velmi unaveně a nemocně. Obávám se ovšem, že něco tak malicherného jako je chřipka to nebude." Samuel zvedl oči od hrnečku a nechápavě stáhl obočí. „Jak to myslíš?" Šeptl nejistě a poposedl. „Víš Sammy. Je to pouze domněnka, ale časté chraptění, bolesti krku, kašlání a krytí krku... Dost to napovídá, že štítná žláza není tak úplně v pořádku." Vydechl a sklopil oči. 

„Běžný člověk by si toho nemusel všimnout, jenže my oba s ním žijeme v jednom domě, jistě ti to došlo Sammy." Blonďáček zavrčel oči a prudce zavrtěl hlavou, jistěže ho to napadlo, jenže odmítal věřit v něco tak zlého. Složil si hlavu do dlaní a tichounce poprvé vzlykl. 

„Tohle přece nemůže... On... Řekl by mi to." Namítl nejistě, sám si nebyl jistý, jestli by Evan cokoliv řekl. I kdyby ho šedovlásek vnímal jako někoho koho by miloval, neřekl by mu do očí co ho trápí. Musí se přesvědčit sám! Jestliže bude čekat až se Evan rozhoupe, může být pozdě. Julio se zvedl a přisedl si vedle Samuela, objal ho kolem ramen a donutil blonďáčka vzhlédnout.

 „Nezoufej Sammy... Je možné že o tom Evan nevěděl a nic není potvrzené. Pouze moje spekulace, která nic nedokazuje." Pokusil se ho uchlácholit měkce. Věděl, že je to vcelku slabá útěcha, zvlášť když věděl, že má pravdu. „Co mám ale dělat? Sám mi nic neřekne." Šeptl zoufale a setřel si oči. „Zeptej se ho. Třeba ti řekne co ho trápí a co s ním je." Doporučil Julio a podal Samuelovi kapesníček. „Dobře já... zeptám se ho co nejdřív." Přislíbil sám sobě a lokl si plnou pusu čaje.

 Jenže tak jak si sliboval se Evan neukazoval. Celý den Samuel proseděl a zíral na telefon, v naději, že mu manžel zavolá nebo rovnou přijde domů. Když se konečně dočkal bylo skoro osm hodin večer. Evan přesto otevřel vchodové dveře a s nachově bílou tváři za sebou zavřel. „Evane! Jak si to představuješ? Víš jaký jsem měl strach? Kde si byl?" Vydechl Samuel hned u vchodu a pevně ho objal. Věděl, že jedná trochu hystericky, ale pocit částečného klidu, který se mu rozlil po těle se holt ozval. 

Evan se pousmál a objal blonďáčka kolem pasu. „Promiň mi... Trochu se to protáhlo." Odpověděl a políbil ho na spánek. „Kde si byl?" Zeptal se Samuel a trochu od Evana odstoupil. „V nemocnici...kvůli tomu mému kašli." Vymluvil se s lehkým úsměvem a rozešel se pryč. Samuel si ovšem všiml bílého obvazu, který pod šátkem vykoukl. 

„Opravdu? A proč máš zavázány krk?" Zeptal se a zatarasil mu cestu. Působil sice zvědavě možná naštvaně nebo odhodlaně, ale srdce se mu svíralo strachem z holého faktu, že měl Julio pravdu. „No.... Oni chtěli, abych ho držel čistý a v teple..." Hlesl Evan nervózně a sklopil pohled k zemi. „Proč se mi pokoušíš lhát? Co ti v nemocnici řekli?" Zavrčel Samuel a vytáhl se trochu na špičky. Tohle divadýlko ho nebavilo, potřeboval okamžitě odpovědi jinak se utluče. 

„Že....mám rakovinu štítné žlázy... Blížím se ke konci druhého stádia" Přiznal s vlhkýma očima Evan a sklopil pohled k zemi. Samuel na vteřinu zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nesměl si dovolit teď se složit, musel vědět proč mu to nechtěl říct. 

„Jak dlouho jsi mi chtěl lhát a tajit co se děje?" Evan zvedl oči a stáhl obočí. „Já ti nechtěl lhát...jen jsem se bál. Nechtěl jsem aby si měl starosti." Hlesl a opatrně si sundal šátek. „To je ale jasné, že budu mít starosti! Si můj manžel pro Kristovy rány. Snad sis nemyslel, že to přejdu s pokrčením ramen." Osopil se na něj pobouřeně a setřel si oči, které jen tak tak drželi slzy v kalíšcích. „To ale nevadí... Stále se to dá léčit, jestliže ne jódem najdeme jinou možnost." Zapřemýšlel se Samuel roztřeseně a přejel očima celou chodbu.

„Nejsem si jistý, jestli to má ještě cenu... Nechce se mi s tím patlat, když je to v tomhle stavu a-" Evan zarazil svůj hloupý monolog a vyvaleně se podíval na Samuela, od kterého dostal facku jak od boxerového zápasníka. 

„Tohle už nikdy z pusy nevypouštěj!" Křikl na něj naštvaně, zatímco marně mrkal, aby rozehnal slzy z očí, přestože se už dávno valili po tvářích. „Nemůžeš.... Nemůžeš jen tak k někomu přijít a říct, že můžeš svou nemoc léčit a chceš se na to vysrat! Nemůžeš.... Někomu dovolit se do tebe zamilovat a pak ho tu nechat." Vydechl trhaně a stáhl ruce k sobě. Evan zmateně zamrkal a zadíval se do těch krásných očí, které se v tuto chvíli zalévali slzami. 

Skutečně mu Samuel řekl, že ho miluje? 

Natáhl pomalu ruku k uslzené tváři a položil jí na bledé líčko. Samuel vzlykl a hlavu si o ruku opřel, konečně to řekl! Řekl co ho tížilo. Konečně ze sebe dostal tak dlouho nejasnou věc. „Promiň mi to... Já... Nechtěl jsem ti ublížit..." Zašeptal šedovlasý muž a přitáhl si Samuela k sobě. Nejspíš nezáleží na tom, jak dlouhé to bude, ani na finanční částce. Samuel mu dal jasně najevo, že nebere žádné. „Vzdávám to..."