Zaslíbený (🍎)

40)

Javier ho nechal před dveřmi kanceláře a odešel s omluvou, že musí připravit na oběd. Magnus proto jen stál a zíral na tmavě hnědé dveře. Nechtěl se odhodlat otevřít a vejít, svým způsobem se bál toho co by mohlo přijít.

 Nakonec stejně pomalu otevřel a nakoukl dovnitř. Čekal ponurou místnost nebo kancelář zaplněnou prachem, pavučin a umělých vycpanin zvířat. Jenže ona to byla poměrně čistý pokoj s velkou knihovnu, psacím stolem a notebookem na něm. Louis seděl v křesílku a rukou si unaveně podpíral hlavu.

 Magnus pár vteřin nejistě koukal, než za sebou neslyšně zavřel dveře a došel až ke stolu, za kterým se skoro ztratil. Louis nevypadal že by si ho všiml, nejspíš byl natolik mimo, že nezaznamenal přítomnost maličkého Magnuse. Chlapec pomalu obešel stůl a položil drobnou ručku Louisovi na paži. Muž sebou trhl a na chlapce se usmál. 

„Promiň mi...nejspíš jsem na chvíli usnul." Omluvil se skromně a nabídl chlapci židli. Magnus se usadil a sklopil oči k zemi. „Chtěl by si něco k pití?" Zeptal se mile a přivolal si k sobě Javiera. „No....asi možná čaj, jestli můžu poprosit..." Zašeptal chlapec a stydlivě se usmál. Louis přikývl a požádal Javiera, aby donesl nějaký dobrý čaj a kávu. 

„Takže...chápu že si vyděšený...ale musíš pochopit jednu moc důležitou věc." Začal a pohodlně se usadil. Musel mu říct všechno, od jeho původu až po příčinu, kvůli které jeho rodiče umřeli.

 Když konečně skončil chlapcovu tvář zdobily slzy jako hrachy a z hrdla se drali hlasité vzlyky. „No tak chlapče to nic." Usmál se měkce Louis a natáhl k chlapci ruce. 

Magnus zavzlykal a schoval se muži pod černé pončo. „No tak to nic. Ochráním tě dokud si pro tebe Evan se Samuelem nepřijdou." Ujistil ho mile a vstal s ním. Magnus vykoukl a smutně popotáhl. „Slibuješ?" Zašeptal a pevněji uchopil košili, kterou na sobě Louis měl. „Jistěže slibuji. Máš mé slovo šlechtice, že se tě nikdo ani nedotkne." Ujistil ho svědomitě a rozešel se s ním dolů na jídlo.

 Magnus měl upřímně pocit, že i kdyby ho Louis chránil, bude k němu naprosto cizí, odtažitý a nepříjemný. K příjemnému překvapení byl opak pravdou, Louis se nebál splnit jakékoliv přání. Chodil s ním ven, vyprávěl různé příběhy o Evanově dětství a zajímal se o to jaké má rád jídlo, aby mohla Dolores uvařit. Byl ovšem často unavený, nikdy nesundaval svůj černý oděv a sem tam nosil i onu kápi, ze které měl Magnus upřímnou hrůzu. 

Koncem druhého týdne jeho pobytu ve Francii Louis najednou prostě zmizel. Javier mu nechtěl říct nic užitečného, pouze mluvil o nějaké důležité cestě do států. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než čekat, až se vrátí. Přišlo mu to příšerně dlouhé, jen čekat a nic pořádného nedělat. Prošel proto nikým nespatřen do Louisovi kanceláře, a sebral ony složky, které mu muž ukázal, když mu vyprávěl o rodině. 

Chtěl si je pročíst, zjistit něco víc. Samozřejmě v půlce usnul, textu bylo moc a Magnus byl rád, že rozezná jednotlivá písmenka. Přesto zjistil dost, na to aby se oprávněně bál. Když se druhý den v pozdějších hodinách vzbudil zjistil, že je Louis už zpátky.

 Byl ovšem příšerně unavený, velké kruhy pod očima nešli spočítat a fialověli do sytých barev. Sotva se na něj s tichým pozdravem usmál, než odešel do ložnice a s plácnutím do postele usnul. Magnus s povzdechem seběhl schody a pověsil se Javierovi na ruku.

„Magnusi...co se děje?" Zeptal se nechápavě komorný, když ho chlapec přerušil od poklízení. „Prosím Javiere povídej si se mnou..." Zaprosil Magnus a nahodil psí pohled. „A o čem by sis chtěl povídat?" Zeptal se a vrátil se k práci, přesto poslouchal co mu Magnus povídá. „Pověz mi něco o Evanovi...prosím. Jaký byl, když byl malí?" Javier se lehce usmál a očkem chlapce prohlédl. Chtěl vědět co nejvíc, přestože mu Louis vyprávěl snad všechno. „Byl velmi zvědavý. Taktéž ho jako tebe napadali hovězí nápady s lezením po parapetu." Začal, zatímco utíral prach z polic.

 Magnus se přistiženě zasmál a usadil se na zem, hned na místo kde stál. Louisovi o jeho hloupém nápadu nic neřekli, Magnus se neměl potřebu chlubit a Javier byl natolik laskavý, aby se nezmiňoval. „Než se o něj začala starat Victoria, byl to velmi laskavý chlapec. Louisova výchova z něj dělala čestného muže." Povzdechl si zkroušeně při vědomí, že to všechno bylo zničeno, když přestal jezdit do Francie. 

„A proč je teď Louis tak unavený?" Zeptal se znovu Magnus napjatě, chtěl vědět úplně všechno. Samuel mu několikrát opakoval, že když je možnost zeptej se. „Můj pán letěl do států, musel se postarat o doručení jedné velmi důležité zprávy, kterou nemohl přenechat nikomu jinému." Vysvětlil teď už klidně. Louis ho žádal, aby Magnusovi nic nevysvětloval, dokud se nevrátí, teď když už spal v klidu doma nebyl problém, aby cokoliv sdělil. 

Magnus přikývl a zadíval se z okna. „Chybí mi Mik...a Samuel...ale nejvíc Evan..." Vzlykl nešťastně a schoval obličej za nohy. Nebylo by poprvé co ho Louis ukládal jako to dělával Evan. Šedovlasý muž vždy tvrdil, že ho takhle ukládala osoba na které mu opravdu hodně záleželo. Problém byl, že Louis k němu neměl takovou citovou hodnosti, jistě oblíbil si ho, ale Evana měl přece jen radši. Vyvolávalo to proto chvíle kdy se mu až nezdravě stýskalo. 

Javier odložil mycí prostředek a přešel k chlapci, vzal ho do náruče a konejšivě s ním pohoupl. „Neplač... Velmi brzy se s ním uvidíš." Ujistil ho s klidem. Věděl totiž, že synovec jeho pána nenechá žádný neznámý podnět bez odezvy.