Zaslíbený (🍎)

31)

Někdy v noci Samuela vzbudil chlad kolem něj. Žádné tělo ho nehřálo a paže neobejímali. Po zjištění, že jsou skoro tři ráno, se zvedl ze studené postele, oblékl na sebe župan a šel se podívat po svém manželovi. 

„Evane?" Hlesl tiše do útrob rezidence, prošel už celé spodní patro spolu s oblíbenými místnostmi šedovlasého muže, jenže nikde nebyl. Nakonec s poslední špetkou naděje, vešel do pracovny ve třetím patře. 

„Evane..." Povzdechl si unaveně, když našel svého manžela sedět za notebookem a otevřeným vyhledáváním různých rodokmenů. „Proč nespíš Sammy?" Zašeptal Evan, jakoby snad měl někdo v místnosti ještě spát. „Na to se můžu zeptat i já tebe...jsou tři ráno, spal si vůbec?" Zeptal se a postavil se svému manželovi za záda.

„Asi půl hodiny jo...pak to prostě nešlo." Řekl Evan jakoby nic a pokračoval v hledání. „Eve prosím pojď si lehnout..." Požádal ho Samuel s lehkým nádechem naléhavosti a položil mu ruce na ramena. „Já nemůžu... Nejde mi spát, když vím že se děje něco, co chce Magnusovi ublížit..." Vydechl Evan a rozklikl další z mnoha rodokmenů. 

„Vyřešíš to ráno...když budeš unavený tomu chlapci nepomůžeš." Napomenul ho blonďáček, teď už přísně. Evan se konečně otočil, že bude nějak protestovat, jenže když viděl jak prosebně a zoufale se Samuel tváři, nešlo mu prostě říct, že bude po zbytek noci vzhůru. Navíc na sobě pociťoval únavu, jen si jí nechtěl přiznat. „Prosím Eve...pojď si lehnout." Zaprosil naposledy, než se jeho šedovlasý manžel zvedl a chytil mu drobnou ruku. 

„Dobře...půjdu si lehnout, když se ke mě pevně přitulíš a nepustíš." Řekl rozhodně a chytl blonďáčka za boky. „Rozkaz pane." Zašeptal Samuel s potutelným úsměvem a přitáhl si ho do rychlého polibku. Aristokrat byl rád, že se nechal Evan ukecat ke spánku. Věděl že nespavost je velmi nebezpečná věc. 

Hned se oba ráno vydali do centra za Magnusem, museli se postarat, aby byl chlapec v bezpečí, jelikož Evan přišel na velmi zvláštní fakt. Při vší té únavě nevěnoval pozornost tomu, že Magnusovi rodiče jsou oba z Dánska. 

Se Samuelem proto hledal rodokmeny pouze z tohoto severského státu. Objevili, že rodina Fun je naháněna po celá desetiletí, kvůli právnickým záležitostem. Lidé v minulých dobách věřili, že jméno Fun nese v sobě cosi zlého. Rodina byla vyvražďována ve jméně Boha, dokud neubyl poslední z rodu. 

Malíčky Magnus netušil, že mu jde o život, neboť se v ranější době začali rodinou zabývat především osoby, toužící po penězích, které byli vcelku dávno vypsány na všechen majetek rodiny, tomu kdo se zbaví posledního z tohoto čistého rodu. 

„Je mi to líto mladý pane....ale Magnus dnes ráno odešel s nějakým chlapcem ven. Byla sem za něj ráda, že konečně někoho oslovil. Byl hodně smutný, když se od vás vrátil. Řekl mi dokonce, že mu už teď chybí společnost vás obou." Vysvětlila May nejistě, když oba muži došli do centra. „Jak dlouho je pryč?!" Štekl netrpělivě Evan a vytáhl ruce ze zimního kabátu. 

„Jak říkám mladý pane....od rána." Vydechla překvapeně May a trochu couvla. „Je půl jedné...není možné aby byl pryč tak dlouho..." Vydechl Evan ustaraně a promnul si ztěžka čelo. „To ještě nic nemusí znamenat...jestli je někde se svým novým kamarádem nebude hlídat čas, když nemusí..." Ujistil ho Samuel s posmutněle staženým obočím. Chápal jaký musí mít Evan o chlapce starost. Sám by nezvládl, kdyby se Mik něco takového stalo. Problém byl, že děvče V sobě nemělo krev šlechtice, tudíž byla v jakémsi pomyslném bezpečí. 

„Počkáme nanejvýš do večera. Jestli se do té doby neukáže přísahám komukoliv na světě, že ho najdu děj se co děj." Zavrčel Evan přísně a šel se podívat po centru. Samuel se zatvářil posmutněle a šel najít Mik. Potřeboval si s dívenkou promluvit, jelikož měla k chlapci nejblíže.