Zaslíbený (🍎)

6)

Dlouho si s Odit nepovídal, s Victorií odešla ani ne deset minut po tom co se vrátil. Nezapomněla ovšem počastovat syna uvědomělými pohledy. Blonďák si unaveně povzdechl a usadil se k jídelní stolu, kde na stůl přinášeli jídlo další služebné. „Juliusi...nedáš si oběd se mnou?" zeptal se s lehkým úsměvem, když se komorný chytal odejít najíst do jejich malé místnůstky. 

„Ste šlechtic pane...nejsem si jistý jestli je místné, aby s vámi obědval obyčejný komorný..." namítl zaraženě Julio a promnul si lehce ruce. Nechtěl svého nového pána odmítnout, jenže se bál jeho manžela, který nebyl tak laskavý jako blonďatý aristokrat. „Juliusi ke stolu jsem tě pozval já ne můj manžel...nemusíš přijmout, byl bych ale rád, kdyby si se mnou poobědval." pobídl ho Samuel zdvořile a mile se usmál. 

Julio nějakou dobu jen stál a koukal, než si přisedl nervózně ke stolu, nandal si na talíř jídlo a pousmál se vděčným úsměvem. Chvíli jedli v mírumilovném duchu, bez jakýchkoliv problémů, než bouchly hlavní dveře. Julio ustrašeně zvedl hlavu a chystal se cosi namítnout, ale Samuel ho mávnutím ruky umlčel. „Proč sedí tady? Má přece svoje místo." zavrčel Evan, když zahlédl černovlasého komorníka.

„To já sem ho sem pozval....to víš. Manžel mě ignoruje, takže potřebuji přítele, který se mnou poobědvá." odsekl poklidně Samuel a pokračoval v jídle. Evan zrudl vzteky a chystal se blonďáka udeřit, za tak nemístné chování, jenže někdo zazvonil.

 „Asi bych měl jít..." hlesl Julio nejistě a pomalu se zvedal. „Už si dojedl?" Zeptal se Samuel a pozvedl obočí. Muž přikývl a uklidil nádobí, blondýn do sebe hodil poslední dva kousky a došel mu donést taktéž talíř.

„Co na chvíli zmizet? Později ti pomůžu s prací." navrhl a lehce se usmál. Julio sklopil pohled k zemi a lehce si povzdechl. „Neměl byste někam chodit pane...musíte odpočívat, jinak to nepřestane bolest." hlesl do země a zhluboka se nadechl. „Já vím...jenže mě ten idiot stejně nenechá ležet....a v jednom domě s ním nebudu...mimochodem... Jsem Samuel. Nemusíš mi říkat pane, přece jenom si starší a ti já jsem už teď vděčný za všechno co si udělal." usmál se mile a opřel se lehce o linku. 

Julius se mile usmál a přikývl. „Dobře...pojďme na chvíli ven, kdyby ale cokoliv okamžitě se vrátíme." souhlasil nakonec přísně černovlasý muž a rozešel se s blonďáčkem ven. 

„Samueli kam jdeme?" hlesl nejistě Julius, když se blonďatý aristokrat vydal někam do centra města. „Přesně sem." odpověděl Samuel s jasnou pýchou v hlase a zastavil se před centrem. „Co to je?" zeptal se zaujatě Julius a vešel se Samuelem do budovy. „Pane Madle-Owle vítězně opět v centru." uvítala ho mile se usmívající žena. 

„Koho jste přivedl tentokrát mladý pane?" zavrněla žena podmanivým hlasem. „To je můj přítel May... Julius, pracuje v rezidenci." představil svého společníka a rovnou uvěznil v objetí malou holčičku, která k němu běžela. „Pane Samueli vrátil jste se." zapískala, zatímco ho pevně držela kolem krku. „jistěže vrátil Mik...slíbil jsem ti to." usmál se na dívenku a líbl jí na tvář. 

„Tohle centrum jsem otevřel před necelými dvěma roky....tohle křídlo je zrovna dětí, ještě je jedno, kde jsou lidé bez domova, nebo ti co se o sebe nedokážou postarat." vysvětlil s drobným úsměvem Samuel svému příteli. „To je úžasné... Slyšel jsem, že si velmi laskavý, ale toto jsem nečekal." vydechl Julius s lehkým úsměvem, na který Samuel zareagoval červení. 

 Nějakou dobu tam pobyly, než se vrátili zpátky do rezidence. Samuel pomohl Juliusovi s prací, kterou kvůli němu neudělal, a vydal se spát. Teda myslel si, že půjde spát, v půl třetí ráno ho ovšem probral Evan, když se vrátil opilý domů.