Dangerous love (Icy Love 2)

37

Christian

Zrak se mi zahalil rudou barvou, jak jsem se dusil. Zničil jsem všechno kolem sebe. Nikdo mě nezastavil, protože věděl, že bych zničil i je.

Mé tělo se chvělo potřebou zabíjet. Zachvátila mě touha po krvi.

Chtělo to krveprolití. Lidé měli zemřít, dokonce i ti, kteří byli nevinní. Smrt čekala jen ty, kteří mi budou stát v cestě.

"Tohle je válka," zavrčel jsem a můj hlas byl ostrý jako břitva. Hrudník se mi zvedal, dýchal jsem zrychleně, jak jsem si představoval krev kolem sebe.

Chtěl jsem se dívat, jak se Dmitriho krev vylévá z jeho těla, když vydechuje naposledy. Potřeboval jsem to.

Krev mi tepala pod kůží, hořela s palčivou silou a pobízela mě k zabíjení. Smrt. Monstrum zařvalo a teď já jsem ho vypustil.

Objal jsem temnotu v sobě.

Protože tohle byla válka.

Začal ji Dmitri.

A já ji hodlal dokončit.

Maksim

Moje auto zastavilo před Dmitriho domem na pláži. Chvíli jsem mlčky seděl a přemýšlel, co mám dělat a co se děje.

Kdykoli jsme měli schůzku, zavolal mě do svých klubů, ale nikdy ne na své pozemky. Teď jsem však stál přímo před jedním z jeho domů. Zavolal mi a požádal mě, abych se s ním naléhavě setkal.

A já bez rozmýšlení přišel.

Ne proto, že bych chtěl. Bylo to proto, že jsem musel.

Nemohl jsem vystát jeho odporný obličej. Pokaždé, když jsem ho viděl, musel jsem potlačit nutkání rozřezat jeho zasrané tělo na kusy a nakrmit jím psy. Moje nenávist k Dmitrimu neznala mezí. Hnusil se mi už samotný vzduch, který dýchal.

A přál jsem si, abych pokaždé, když ho uvidím, měl tu moc ho zabít a sledovat, jak z jeho očí pomalu odchází život, když mu vyrvu to jeho zasraný černý srdce.

Ale nic z toho jsem nemohl udělat.

S povzdechem jsem se opřel o sedadlo. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit své zběsilé myšlenky a touhu po krvi. Byl jsem tady a musel jsem dokončit svou práci.

I když mě v myšlenkách pronásledovala jedna otázka.

Co dělal na Floridě? O šéfově cestě jsem mu neřekl.

Zavrtěl jsem hlavou, urovnal si myšlenky a vystoupil z auta. Dveře už byly otevřené, a tak jsem bez klepání vešel dovnitř. Ani jsem nemusel. Jeho muži už věděli, že jsem dorazil.

Uviděl jsem služebnou, jak uklízí kuchyň, zády ke mně. "Kde je Dmitri?" Zeptal jsem se a hlas mi přeskakoval.

Vyskočila skoro metr do vzduchu, než se otočila, ruku na prsou. "Umm... když jsem ho viděla naposledy, byl ve své kanceláři," vypískla a oči se jí zaleskly.

"Kde má kancelář?" Mlčky ukázala na konec chodby. Bez jediného pohledu jsem se vydal podle jejího směru.

Když jsem došel na konec chodby, uviděl jsem muže, který stál před dveřmi a hlídal je. Než jsem promluvil, kývl jsem směrem ke dveřím. "Potřebuji mluvit s Dmitrim. Zavolal si mě."

"Kdo jste?" zeptal se a rukou sáhl po zbrani.

"Maksim."

V očích se mu zablesklo poznání. " Tady není. Šéf odešel asi před hodinou. Musel si něco zařídit."

"Počkám tu na něj," oznámil jsem a vyslal k němu chladný pohled, čímž jsem se vyzýval, aby mě neodmítl. Muž zafuněl a otevřel mi dveře.

"Měl by se brzy vrátit," řekl a kývl směrem k pokoji. Vešel jsem dovnitř a on mě následoval a zavřel za sebou dveře. Samozřejmě, že mě následoval. V žádném případě by mě nenechal samotného v Dmitriho kanceláři. Pro něj jsem byl cizí člověk.

Neuvědomoval si však, že já jsem také zasvěcený člen.

Neposadil jsem se. Místo toho jsem se procházel po kanceláři.

Něco se mi nezdálo. Dmitri by mě nikdy nezavolal k sobě domů, zvlášť když tu nebyl. A hlavně, co tady dělal? Ve stejnou dobu jako my.

Měl snad víc zvědů, než jsme si mysleli?

Zklamaně jsem si třel rukou hlavu a snažil se potlačit zavrčení, které hrozilo uniknout.

Stále jsem se procházel, když mě něco zaujalo. Byl to jen letmý pohled, ale stačil k tomu, abych se zastavil na místě.

To snad ne. Kurva ne.

Dokráčel jsem k Dmitriho stolu a zvedl rámeček s fotkou do ruky. Myslel jsem, že si se mnou jen pohrávají mé oči. Možná to tak bylo. Několikrát jsem zamrkal, ale obrázek tam pořád byl. Pořád tam byla.

Díval jsem se do jejích zelených očí.

Maya.

Ústa se mi otevřela, ale rychle jsem je zavřel a čelist mi přitom drtila. Zíral jsem na obrázek a na vteřinu jsem ztratil pojem o sobě.

"Kdo to je?" Zeptal jsem se nahlas, i když jsem už dávno odpověď znal.