Dangerous love (Icy Love 2)

50

Maya

Vzlykala jsem ještě silněji, hlava i tělo byly příliš těžké na to, abych dělala cokoli jiného. "Představuješ si to právě teď? Nohy jiné ženy omotané kolem jeho pasu, jak ji šuká?"

Poprvé jsem ho prosila.

"Přestaň. Prosím... prosím... přestaň... p... prosím," žadonila jsem. Všechno mě bolelo. I má duše mě bolela, křičela bolestí.

Dmitri zalapal po dechu, ale bylo to falešné. "Prosíš, lásko? No, to je poprvé. Ještě nikdy jsem tě neslyšel prosit. Tak pros. No tak, pros mě, abych přestal."

"Prosím..."

"Christianovi na tobě nezáleží," zašeptal. " Nezáleží mu na tobě. Protože kdyby ano, už by si pro tebe dávno přišel."

Snažila jsem se zavrtět hlavou, ale nešlo to.

"Samozřejmě, že nepřijde. Nejspíš na tebe už úplně zapomněl." Zasmál se a já se rozplakala.

"On si pro tebe nepřijde. Zapomeň na něj. Ať už si děláš jakékoliv naděje, nezáleží na tom. Protože jemu je to jedno. Už je to víc než měsíc."

Víc než měsíc? Ne, to nemůže být pravda.

Už je to víc než měsíc a Christian stále nepřišel.

Nezáleží mu na tobě.

Nepřijde si pro tebe.

Dmitriho slova mi zazněla v uších a slzy mi oslepily oči.

Co když jsem se držela naděje, která ani neexistovala?

"Jsi jako duch, lásko," zašeptal, než odtáhl mé tělo ode dveří. Táhl mě za vlasy a tlačil mě na postel, dokud jsem nebyla obličejem dolů. Nebránila jsem se mu.

Moje tělo to vzdalo, když jsem pomalu začala ztrácet vědomí, bolest byla nesnesitelná.

Dmitri si nasedl na mé tělo, a když do mě vrazil, nevydala jsem ani hlásku. Vůbec žádný zvuk. Myslela jsem na Christiana.

Jak do mě zajížděl rychleji, Dmitri se mi posmíval do uší.

Ale já ho neposlouchala.

Jak jsem se propadala hlouběji do bezvědomí, myslela jsem jen na Christiana. Na mého Christiana. Mého zachránce.

Ty jsi moje láska.

Jeho hlas byl pouhým šepotem v mé hlavě, ale slyšela jsem ho. Byla to jediná věc, která mě udržovala při smyslech. Držela mě při životě.

Žila jsem pro něj.

Protože jsem věděla, že si pro mě přijde.

Tak kde jsi, Christiane?

Christian

O 2 týdny později

Zíral jsem na fotografie, které jsem držel v ruce. Díval jsem se na ně déle, než jsem původně chtěl.

Obrázky se třásly jen proto, že se mi třásly obě ruce. Od chvíle, kdy mi Mayu vzali, ve mně neustále převládal vztek. Žil jsem z toho hněvu uvnitř sebe. Držel mě při životě. Držel mě při zemi natolik, abych našel svou lásku.

Ale teď jsem zuřil. Mezi vztekem a zlostí je značný rozdíl. Vztek stačil k tomu, aby se někdo zbláznil. Ale zlost, ta z lidí dělala psychopaty.

A přesně tak jsem se cítil.

Už mi to nedávalo ani smysl. Už jsem necítil nic jiného než hluboký odpor a vztek. Na ničem jiném nezáleželo. Ta trocha lidskosti, která ve mně zbyla, zmizela ve chvíli, kdy jsem se podíval na fotku ve svých rukou.