Dangerous love (Icy Love 2)

56

Maya

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem v této pozici zůstala. Když se mi začaly klížit oči, klekla jsem si a doplazila se zpátky na své místo u zdi.

Lehla jsem si, schoulila se do sebe a zavřela oči.

V duchu jsem se snažila přenést někam, kde bych mohla uniknout téhle noční můře. Ale nemohla jsem si na nic vzpomenout.

Ne, to byla lež.

Na něco jsem si vzpomněla.

Dokonce i když jsem zapomínala své jméno. I když jsem zapomněla všechno, bylo tu něco, co jsem nezapomněla.

Modré oči. Modroocelové oči.

Tvář s těma modrýma očima se mi vždycky mihla za zavřenýma očima. I když byl obličej rozmazaný, oči jsem vždycky viděla.

Byla to jediná stálá věc v této noční můře.

Někdy jsem na té tváři zahlédla náznak úsměvu. Mnohokrát jsem se snažila víc soustředit a občas jsem za modrýma očima téměř viděla člověka.

Když se mi všechno ostatní rozbilo ve vzpomínkách, muž s modrýma očima byl mým zachráncem. Říkala jsem mu můj zachránce, protože mi bránil v tom, abych se úplně zbláznila.

Nevěděla jsem, kdo to je, ale zatímco na všechno ostatní jsem zapomněla, něco mi bránilo zapomenout na něj. Na ty modré oči.

Moje mysl mi nedovolila na něj zapomenout. Ať už to byl kdokoli nebo byl odkudkoli, nejspíš o tom nevěděl, ale byl to můj zachránce.

Bylo zvláštní, že i když jsem o ničem nevěděla, on tu prostě byl. Pořád v mých myšlenkách.

Kdo to pro mě byl? Přemýšlela jsem.

Se zavřenýma očima jsem zaslechla hlas, který mě volal. Volal na mě muž s modrýma očima.

Překvapilo mě, když jsem uslyšela, že křičí anděl. Říkal mi Anděli.

Bylo to moje jméno? Anděl?

Ne, jmenovala jsem se Maya.

Zmateně mě začala bolet hlava, ale přesto jsem se přinutila vzpomenout si.

Klavír. Bílé květiny. Les. Řeka.

Všechno to byly jen rozmazané obrazy v mé hlavě. Mihly se mi za zavřenými víčky dřív, než jsem je stačila pochopit.

Christian.

To jméno mi v hlavě znělo jako šepot. Slyšela jsem smích. A jméno Christian.

Cítila jsem ho v srdci.

Sladké polibky. Něžné pohlazení. Láskyplné oči.

Vzpomínky byly jen rozbité skládačky, které nedávaly smysl.

Ale jedno bylo jisté: při všech těch roztříštěných vzpomínkách, které mě napadaly, tu byl vždycky ten muž s modrýma očima. V každé vzpomínce byl on.

Christian.

Bylo to jeho jméno?

Připadalo mi... správné. Připadalo mi jako... jeho.

Můj zachránce měl konečně jméno. Christian.

Se stále zavřenýma očima jsem se pomalu propadala do další temnoty. Spánek ovládl mé tělo, jak jsem pomalu podléhala únavě a bolesti.

A jako pokaždé, když jsem usínala, potkával mě ve snech muž s modrýma očima.

Christian.

S jeho jménem, které mi v hlavě znělo jen jako šepot, jsem usínala na studené tvrdé podlaze s pouty kolem zápěstí a kotníků.

Mia

Podívala jsem se na hodiny v obývacím pokoji. Bylo 21:30. Muži ještě nebyli doma. S přibývajícími minutami jsem si dělala čím dál větší starosti.

Doufala jsem, že dnes večer přivedou Mayu domů.

Seděla jsem tedy na pohovce v noční košili a v županu. Čekala jsem. Modlila jsem se, aby se Maya nějakým zázrakem objevila přede mnou, živá a zdravá.

Ale dnes v noci se to opět nestalo.

Muži prošli dveřmi a já vyskočila na nohy a divoce se rozhlížela kolem sebe, jestli Mayu neuvidím . Když jsem viděla, že mají svěšené hlavy a ramena pokleslá další nocí plnou porážek, stáhlo se mi hrdlo.

Hrudník se mi sevřel a já málem spadla na zem. Naplnilo mě zoufalství a tváře jsem už měla mokré od slz.

Plakala jsem, když kolem mě Christian beze slova prošel. O několik minut později, když se domem ozýval jeho bolestný řev, jsem vzlykala.

Maksim odešel. A pak Alex. Nikdo neřekl ani slovo.

Roman zůstal stát u dveří, tvář zkřivenou smutkem. Tehdy jsem si všimla, že má na sobě krev. Oči se mi rozšířily a já se k němu v panice rozběhla.

"Romane!" Zalapala jsem po dechu, rukama jsem přejížděla po jeho těle a hledala ránu. "Co se ti stalo?"

Slzy mi rozmazaly vidění. Při pomyšlení na to, že Maya trpí bolestí a teď je zraněný i Roman, jsem pomalu začínala šílet.

Chytil mě za ruku a stále si ji držel na hrudi. "Pšššt... jsem v pořádku, Mio. Není to moje krev."

Pohladil mě po tváři a jemně mi palcem přejížděl po kůži. Měla jsem se odtáhnout. Nebylo správné, aby se mě takhle dotýkal. A ještě horší bylo, že mi na tom záleželo tak, jak mi záleželo.

Ale zjistila jsem, že se nedokážu pohnout.

"Nejsi zraněný?" Zašeptala jsem a podívala se na jeho zakrvácený oblek.

Zavrtěl hlavou. "Ne."

Vzduch opustil mé tělo v hlasitém šumění a já si úlevně povzdechla. Úleva však trvala krátce, když jsem za sebou uslyšela Cessarův hlas.