Dangerous love (Icy Love 2)

39

Maya

Znovu jsem prožívala svou noční můru.

Pokusila jsem se zvednout ruku, ale s hrůzou jsem zjistila, že to nejde. Pokusila jsem se pohnout nohama, ale také to nešlo.

Byly těžké a nebylo možné se mýlit s přidělanou chladnou ocelí kolem mých zápěstí či kotníků. Znovu jsem se pohnula a temnotu naplnil zvuk kovu, který se roztřásl.

Byla jsem připoutaná.

V panice jsem se pokusila pohnout. Kroutila jsem rukama a nohama, ale jen jsem vyjekla bolestí, když se mi kov zařízl do kůže.

Opřela jsem se o zeď a zoufale zavřela oči. Ruce a nohy jsem měla připoutané k vlhké kamenné zdi. Byla jsem ke zdi připoutaná jako otrok.

Hrdlo se mi stáhlo, jak jsem se snažila dýchat. Zrak mi kolísal závratí a hlava se mi nakláněla ke zdi, jak jsem se snažila udržet oči otevřené.

Slyšela jsem blížící se kroky a žaludek se mi sevřel. Zakňučela jsem strachy. Puls mi bolestivě bušil ve spáncích a v krku. Hrudník mi ztěžkl pod náporem paniky a strachu.

Třásla jsem se u zdi a čekala na svůj blížící se osud.

A pak jsem najednou už nebyla ve tmě. Rozsvítilo se světlo a mé oči se při náhlém oslnění okamžitě zavřely. Ucukla jsem a přitiskla se ke zdi ještě víc, jako by mě mohla ochránit.

Pokusila jsem se zakrýt si obličej rukama, ale krutě jsem si je stáhla dolů. Oči se mi otevřely a já zírala Dmitrimu přímo do očí.

Vykřikla jsem bolestí, když mi sevřel prsty kolem ruky. Když se usmál, ucukla jsem.

"Pšššt, drahoušku," řekl mi do ucha a jazykem mi olízl krk.

Strach mě znehybnil. Jeho prsty se mi ovinuly kolem vlasů a on mi stáhl hlavu dozadu, až jsem na něj upřeně zírala.

"Vážně sis myslela, že tě nenajdu?" zasyčel a tvář měl rudou vztekem. "Můžeš utíkat kolikrát chceš, ale já si tě vždycky najdu."

Srdce se mi sevřelo. Věděla jsem, že ten den přijde. Byla jsem dětinská, když jsem si myslela, že jsem v bezpečí.

Dmitri se tvářil jako smyslů zbavený, když mi rukou zajel do vlasů. Zavrávorala jsem, když mě pokožka hlavy začala pálit jako oheň.

"Nechala ses od něj ošukat?" zeptal se a chytil mě za bradu. Jeho prsty se mi zaryly do kůže a já se musela kousnout do rtů, abych nevykřikla. "Samozřejmě, že ano. On se tě kurva dotýkal. Zapomněla jsi, že jsi jenom moje?" Dmitri mi zavrčel do tváře. Přikrčila jsem se a zavrtěla hlavou.

Jak jsem mohla zapomenout? Byla jsem přece připoutaná ke své minulosti. Ale na malý okamžik jsem si dovolila uvěřit, že patřím Christianovi.

Dmitri na mě chvíli zíral. Sledoval, jak mi po tvářích stékají slzy, a já viděla, jak mu oči září potěšením.

Pustil mě a vstal. Sesunula jsem se ke zdi, mé tělo bylo náhle slabé. Dmitri popošel dozadu a posadil se na židli umístěnou uprostřed místnosti. Opřel se a zkřížil ruce na prsou, vypadal nebezpečně výhružně.

Rychle jsem se rozhlédla po místnosti, ale byla prázdná. Nebyla tu žádná okna a místnost vypadala nedodělaně.

Když se mi rozsvítilo, prudce jsem se nadechla. Nebyl to pokoj. Byla to kobka.

Zvedla jsem oči. Dmitri zkřivil rty, když mě probodl mrazivým pohledem. Zachvěla jsem se před jeho zrakem a pohlédla dolů. Nemohla jsem se na něj dívat. Jeho tvář mi připomínala všechno zlé, čím jsem si prošla.

"Zničila jsi plán svého otce," začal Dmitri. Obočí se mi svraštilo, ale nevzhlédla jsem. "Celou tu dobu tě skrýval, aby se o tobě Rusové nedozvěděli. A teď o tvé existenci vědí."

Podívala jsem se na něj skrz vlasy, které mi zpola zakrývaly obličej. Dmitri zavrtěl hlavou. "Byla jsi zatracená přítěž. Slabina. Kdyby věděli, kdo jsi, šli by po tobě. Přemýšlela jsi někdy o tom, proč tě nikdy nepustili z panství?"

Neodpověděl jsem. Nezáleželo na tom, jaká byla moje odpověď. Dmitri řekl, co chtěl.

"Protože jsi už dávno mrtvá. Zemřela jsi při požáru před jednadvaceti lety."

Hlava se mi zvedla a srdce se mi rozbušilo při tomto novém zjištění. Dmitri se zasmál mému výrazu a tvářil se zlomyslně. "Ale to si myslí celý svět. Tvá smrt byla vymyšlená, aby po tobě nešel nepřítel tvého otce."

Náhle se jeho tvář změnila. Hněv se vrátil v plné síle. "Ale ty jsi to všechno kurva zničila. Musela jsi utéct. A musela jsi skončit s těmi zatracenými Rusy. Teď už znají pravdu."

Zavrtěl hlavou a usmál se. Bylo to škodolibé a já se zachvěla. "Ale myslím, že to všechno dobře dopadlo."

Nechápala jsem, co tím myslí. Viděla jsem jen jeho úsměv. Stejný, který mě pronásledoval ve vzpomínkách. Na ten úsměv bych nikdy nezapomněla.

Christiane. Kde jsi? Tiše jsem prosila. Potřebovala jsem ho. Měla jsem pocit, že bez něj právě teď nemůžu dýchat.