Dangerous love (Icy Love 2)

64

Christian

"Ne, nemyslel jsem si, že to bude snadné." Pokrčil jsem těžce rameny a naklonil se dopředu, až byly naše tváře jen pár centimetrů od sebe. "Nebude to snadné pro tebe. Rozhodně ne."

Naklonil jsem se dozadu a kývl na Maxima. Strčil Cessarovi do úst bílou látku, ustoupil a prohlížel si své povedené dílo.

Alex přešel k zadnímu stolu a vrátil se se svým oblíbeným vybavením. Kleštěmi. Obvykle usekávali prsty čistě a bez větší námahy.

Maksim se také vrátil s nožem. Můj oblíbený.

Podal mi ho, zatímco jsem sledoval, jak se Alex dává do práce. Začalo to pomalu. Několik ran pěstí, škrcení Cessara, a když stále nemluvil, Alex přešel k hřebíkům.

Bolelo to jako čert. Cesarovy výkřiky tlumila látka, ale podle toho, jak se mu třáslo tělo, bylo zřejmé, že ho to strašlivě bolí.

O prsty zatím nepřišel. Jen o tři nehty.

Zvedl jsem ruku a Alex okamžitě přestal. Maksim strhl Cessarovi látku z úst a on vykřikl, jak mu bolest procházela prsty a putovala jeho tělem.

Ruku měl připoutanou k opěrce a já viděl, jak se mu třesou prsty. Byly celé od krve a já se při tom pohledu ušklíbl.

"Chceš si už povídat?" Podíval jsem se na jeho krvavou spoušť.

"Kurva... ty..." sípal.

"Ne? Ty nechceš?" Posmíval jsem se mu. "Tak dobře. Užij si to."

Alex držel kleště nad Cesarovým ukazováčkem, těsně pod prvním kloubem.

Čekal. Čekání byla forma duševního mučení. Nejlepší způsob, jak někoho zlomit. Čekání je napínalo, ještě víc je znepokojovalo a jejich strach neznal meze.

V duchu jsem počítal vteřiny.

Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět.

Cessar vykřikl. Řval tak hlasitě, až mi zvonilo v uších. Jeho bolest byla hudbou pro mé uši a já se posadil na židli za sebou.

" Vždyť to byl sotva prst," zamumlal Alex a zadíval se na zakrvácený kloub na podlaze.

"Postarej se, aby nevykrvácel," vyhrkl jsem. Ještě jsme s ním nebyli hotovi. Ne, dokud nebudeme mít odpovědi a Maya nebude v bezpečí našeho pokoje.

Uplynulo několik minut, další prst se ztratil. Na každé ruce jeden.

Čekal jsem, jestli promluví, ale Cessar tvrdohlavě mlčel. Zavrtěl jsem hlavou, abych potlačil své frustrované zavrčení, vstal jsem a Alex se odsunul z cesty.

Naklonil jsem se dopředu a chytil Cessara za bradu. "Jestli promluvíš, tak to budeš mít jednodušší," varoval jsem ho.

"Já... vím... že..." zalapal po dechu. "Je...jedno...jestli promluvím...nebo ne...živej...to...nepřežiju...tak jako tak."

Naklonil jsem hlavu na stranu a zvědavě si ho prohlížel. "Chytrý. Máš pravdu. Tak jako tak se odtud živý nedostaneš. Ale pokud promluvíš, urychlím tvou smrt."

Další lež a on to věděl.

Když nepromluvil, pro jistotu jsem si povzdechl. Nepospíchal jsem, procházel jsem se kolem jeho křesla a dával mu čas, aby popadl dech.

Znovu jsem se před ním zastavil. Zíral na své nohy, oteklé rty sevřené do pevné, tvrdohlavé linie.

Lehce jsem mu přejel nožem po tváři, ale ne natolik, abych mu porušil kůži. Ale stačilo to, aby poznal, co bude následovat.

Když se nůž dostal na druhou tvář, přitiskl jsem ho silněji a přes porušenou kůži vytryskla krev. Zavrtěl se, ale zůstal zticha, kousl se do rtu, aby zastavil křik.

Věděl jsem, že spirálový nůž pálí v místě, kde se zařízl, a Cessar se zřejmě trápí.

Přitáhl jsem nůž k jeho krku a zanechal za sebou krvavou stopu. Kůže zrudla a já se odtáhl. Dýchal ztěžka a přerývaně. Každý nádech se zdál být obtížný při nadechování a vydechování.

Přesunul jsem nůž k jeho stehnům a postupně jsem mu dělal rány. Řezy nebyly příliš hluboké, jen tolik, aby způsobily bolest, která už po několika minutách bude nesnesitelná.

"Jsi připraven promluvit?" Zeptal jsem se, když se jeho křik uklidnil.

Zasyčel a podíval se na mě. Zavrtěl jsem hlavou. Maksim se procházel po dlažbě, zatímco Alex se znovu pustil do práce.

Další dva nehty a prsty.

A pak jsem mu udělal rány po celém těle.

Občas jsme vyšli z místnosti a nechali Cessara samotného, aby prodýchával bolest. A pak jsme se vrátili. Takhle to pokračovalo... celé hodiny. Až jsem se začal cítit bezmocný a úplně beznadějný.

Když jsme vzápětí znovu vešli do místnosti, Cessar měl svěšenou hlavu. Bylo už ráno. Hodinu jsem se procházel před Miiným pokojem a přemýšlel, jestli mám jít dovnitř, nebo ne.

Ale na srdci mě tížil pocit viny. Místo toho jsem zůstal venku.

Pak jsem se ocitl v místnosti s klavírem a přál si, aby tam byla Maya. Další pocit viny. Další vlna bolesti.

Po hodině utápění se v sebelítosti jsem odešel a zamířil do sklepa.

Zuřivost se vrátila v plné síle. Vzduch byl cítit krví. Byl těžký smrtí a nejistotou.

***

Do konce zbývají 2 kapitoli a epilog. Mějte se krásně zlatíčka...