Dangerous love (Icy Love 2)

46

Christian

Roman zachytil můj pohled a přikývl. Ani jsem nemusel nic říkat. Pochopil, co chci. Popadl ženu za paži a začal ji táhnout ven z domu.

Žena s dítětem dostanou bezpečné místo, kde budou moci zůstat. Nevinní budou v bezpečí, zatímco ti špatní budou uvězněni a spoutáni.

"Poslední šance. Cokoliv, co bys mohl vědět. Řekni mi to a já tě možná pustím zpátky k tvé ženě a dceři," zasyčel jsem mu do tváře.

Byla to lež. Z tohoto domu živý neodejde. Věděl, že je to lež. Všichni jsme to věděli.

"Já nevím... nevím... opravdu nevím. Ale... prosím. Neubližujte...mé ženě.... a dceři."

Vzdychl jsem a zavrtěl hlavou. Vstal jsem a postavil se čelem ke svým mužům. Alex vypadal naštvaně. Maksim byl připravený někoho zavraždit. Cessar se na něj jedovatě díval.

Roman se vrátil dovnitř a třel si rukou obličej, což bylo znamení únavy. Všichni jsme byli unavení. Stáli jsme jako mrtví na nohou. Ale pořád jsme se nevzdávali. Ne, dokud nenajdeme Mayu.

Viděl jsem, jak se Alexovi rozšířily oči, a pak i Maksimovi. "Christiane!"

Zbraně byly vytaseny a já se otočil, ve zlomku vteřiny jsem na muže namířil svou zbraň. Vzduchem se rozlehlo pět výstřelů a zvuk rezonoval kolem stěn domu.

Pět kulek.

A všech pět prostřelilo mužovo tělo.

Jednu do hrudi, dvě do břicha, další do krku a poslední mezi oči.

Každý z mých mužů vystřelil jednu kulku. A ta poslední ode mě.

Bezhlesně klesl k zemi a zbraň, kterou na mě vytáhl, mu bezvládně propadla mezi prsty.

"Další mrtvý idiot," odplivl si Alex.

Bez jediného pohledu na mrtvé tělo jsem vyšel z domu. V kapse mi zazvonil telefon a obočí mi překvapeně vyletělo vzhůru.

Když jsem viděl, že volající je neznámý, zvedl jsem hovor, protože už jsem věděl, kdo volá.

"Nechal jsem ti tu další dárek," promluvil jsem dřív, než Dmitri stačil cokoli říct.

"Zabíjením mých mužů se ke mně nedostaneš," posmíval se mi.

"Možná bys měl přestat být takový zbabělec a postavit se mi čelem," zasyčel jsem skrz zaťaté zuby.

Každý den mi volal. Každý den se mi vysmíval. A každý den jsem byl bezmocný, když jsem poslouchal Mayin pláč.

Už proto, že jeho telefon se nedal vystopovat. Ten parchant si se mnou každý den rád zahrával.

Byla to hra. Oba jsme ji hráli. Byla to nebezpečná hra a jeden z nás nakonec musel prohrát.

A já jsem se chtěl ujistit, že to nebudu já.

"Ach, proč bych to dělal? Užívám si tady čas se svou ženou. Doháníme ztracený čas." Krutě se zasmál.

Krev mi ztuhla v žilách, jak mě vztek spaloval jako láva. Hořel mi pod kůží a mé tělo se jím třáslo.

"Nenechám tě, abys ji zlomil," řekl jsem a prsty se mi sevřely v pěst u boku.

"Ach," Dmitri ceknul a pak se rozesmál. " Jdeš pozdě. Už jsem ji zlomil. Oškubal jsem jí každé pírko z jejích křídel. Bral jsem, dokud jí nezbylo nic, co by mohla dát, a přesto jsem pak bral dál."

Srdce mě bolelo, žaludek se mi zvedal a málem jsem se bolestí zhroutil.

Maya. Můj sladký anděl.

"Takže vidíš, že jsem nakonec vyhrál."

Odmítal jsem tomu uvěřit. Musel jsem se prostě dostat k Maye. Chtěl jsem zahnat všechny její noční můry. Zbavil bych ji všech špatných vzpomínek. Už jsem to udělal předtím. Udělal bych to znovu, dokud by nebyla zase celá.

"Takže vidíš, že jsem nakonec vyhrál."

"Ne," vyhrkl jsem. "Ještě jsi nevyhrál. Tvá smrt se blíží, Dmitri. Začni počítat dny."

Zavěsil jsem dřív, než stačil říct cokoli dalšího.

Hodil jsem telefonem o auto a zavřel oči.

Omlouvám se. Je mi to tak líto, lásko. Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat, ale už jdu.

***

O 3 týdny později

Zíral jsem na klavír.

Maya tam seděla jako vždycky. Vlasy měla rozpuštěné, splývaly jí v krásných jemných vlnách na zádech. Oči měla zavřené, na rtech drobný úsměv, jak si broukala a hrála na klavír. Pro mě. Pro nás.

Taky jsem se usmál. Byla tak krásná. Byla moje láska.

Maya pomalu vzhlédla a její podmanivé zelené oči se setkaly s mýma. Políbila mě a já se natáhl, abych ji uchopil. Zasmála se a já se usmíval opět.

Najednou smích ustal. Maya se zadívala dolů a po tvářích jí stékaly slzy.

Ne, neplač, chtělo se mi vykřiknout. Natáhl jsem ruku dopředu a rázem moje Maya zmizela.

Pevně jsem zavřel oči a prsty se mi sevřely kolem láhve s alkoholem. Hlava se mi točila a bolest v srdci mě neopouštěla. Byl jsem opilý jako každou jinou noc.

Chtěl jsem zapomenout. Ale pak jsem se cítil provinile a zahanbeně. Nemohl jsem zapomenout.

I když byla pryč, Maya mě nikdy neopustila. I když jsem byl tak opilý, že jsem si nepamatoval své jméno, nikdy jsem na Mayu nezapomněl . Vždycky tu byla. Cítil jsem ji. Někdy jsem ji i viděl.