Dangerous love (Icy Love 2)

51

PS: Tahle kapitola a Flicker by Niall Horan ( a ještě v "Acoustic" verzi, posouvá mě mimo svět)  A teď už vážně přeji pěkné čtení.

Christian

Při jeho slovech se mi sevřelo srdce a já si třel hrudník ve snaze zbavit se toho svíravého pocitu. "Ty máš tenhle typ lásky. Pokud mám být upřímný, nikdy jsem nechtěl, abys to takhle cítil. Když jsem poprvé uviděl Mayu, viděl jsem tvou matku. A prostě jsem věděl, že bude nemožné, abys jí nepodlehl. Teď, když jsi podlehl, už s tím nemůžeme nic dělat."

Mlčel jsem, příliš zahlcený emocemi, než abych promluvil. Ale otec mluvil dost za nás oba. "Prostě ji získej zpátky, chraň ji svým životem a miluj ji tak, jak potřebuje a jak si zaslouží."

"To hodlám udělat," prohlásil jsem pevně a podíval se na portrét matky a otce. S posledním pohledem jsem se otočil, abych vyšel z místnosti, ale Larrinův hlas mě znovu zastavil.

"Tvoje matka by na tebe byla pyšná."

Roztřeseně jsem se pousmál a zavrtěl hlavou. "Nelži."

Slyšel jsem, jak si odfrkl. Když promluvil tentokrát, jeho hlas byl vážný, protkaný tolika emocemi, až mě z toho rozbolelo srdce. "Jestli našla v srdci sílu milovat mě, zrůdu, pak by tě milovala stejně, ne-li víc. Srdce tvé matky bylo čisté a tak plné lásky. Chtěla by, abys byl šťastný. Na ničem jiném jí nezáleželo. Ne na tom, kdo jsi nebo co děláš. Vždycky si to pamatuj."

Při jeho slovech se mi sevřela hruď. Aniž bych cokoli řekl, odešel jsem z místnosti. Srdce jsem měl těžké a bolelo mě. Bolelo z mnoha různých důvodů. Ale všechny se spojily dohromady, až jsem cítil jen oslepující bolest. Bolelo to bez Mayi. Bolelo to víc, když jsem věděl, že jsem bezmocný.

Ale bolelo to i proto, že jsem vždycky chtěl slyšet ta slova od svého otce. Toužil jsem po těch slovech a jeho podpoře. A teď, když jsem je měl, jsem nevěděl, co s nimi mám dělat.

Zavrtěl jsem hlavou, abych si pročistil náhle zamlženou mysl, a kráčel jsem chodbou s jediným cílem. Najít svou lásku. To bylo to jediné, na čem záleželo.

Ale ani přes svůj cílevědomý krok a odhodlanou mysl jsem se nedokázal zbavit jedné myšlenky.

V obývacím pokoji jsme spolu s otcem mluvili naposledy za posledních dvaadvacet let.

O 3 týdny později

Měl jsem hlavu zabořenou do Mayina polštáře. Pořád voněl jako ona. Odmítal jsem ho nechat vyprat. Potřeboval jsem něco z ní a její sladká vanilková vůně byla to jediné, co po ní zbylo.

Nadechl jsem se a cítil, jak mě pálí oči. Cítil jsem se uboze.

Ale byl jsem příliš vzdálený. Skoro tři měsíce bez Mayi a já pomalu ztrácel sám sebe. Každým dnem to bylo horší. Každým dnem to bylo těžší, až jsem nevěděl, jak dál žít.

Zapomínal jsem jíst. Někdy jsem dokonce zapomínal spát. Jen jsem zíral do zdi, ztracený ve vzpomínkách na svou lásku .

Nikdy jsem nepřestal hledat. Ani jediný den. Ale ať jsem hledal sebevíc, ať jsem se díval jakkoli daleko, nikde nebyla k nalezení.

Jako by nikdy neexistovala. Nikdy tu nebyla. Někdy jsem si říkal, jestli to všechno nebyl jen sen. Přemýšlel jsem, jestli tu opravdu byla. Se mnou.

Ale ona tu byla. Pořád jsem ji cítil. Někdy jsem ji i viděl. Slyšel jsem její smích a sladký hlas. Byla všude, ale pořád byla pryč.

A já byl bez ní prázdný.

Cítili se takhle i můj otec a Adrian?

V celém domě panovala beznadějná nálada. Nikdo pořádně nemluvil. Všichni jsme se přestali starat o všechno ostatní. Jediný, na kom nám záleželo a na koho jsme mysleli, byla Maya.

Mia přišla o kamarádku, která byla spíš jako sestra. Pro Viktorii byla Maya dcerou. Další dítě, které mohla hýčkat a milovat. Moji muži si připadali jako neúspěšní.

Zatímco já jsem přišel o ženu, která byla pro mě vším.

S povzdechem jsem se převalil na záda a zadíval se do stropu. Přes svou bolest jsem přemýšlel o tom, čím si asi Maya teď prochází.

Její bolest se s tou mojí nedala srovnávat. Bolelo mě víc vědomí, že se trápí ona. Na mé bolesti nezáleželo, ale na její ano.

Cítil jsem její bolest a ta mě dokázala zlomit.

Dmitri mi volával, ale od jeho posledního telefonátu uplynuly tři týdny. Tři týdny nic než ticho z druhé strany.

Uvědomil jsem si, že jsem za jeho každodenní telefonát byl tak trochu vděčný. Alespoň jsem věděl, že Maya žije. Teď jsem to ale nevěděl. Nevěděl jsem nic a jediné, co jsem mohl dělat, bylo doufat.

Ale naděje byla tak hloupá emoce. Jak jsem mohl doufat, když jsem se cítil tak bezmocný a beznadějný? Byla to všechno, tak vyčerpávající naděje.

Místo naděje jsem se rozhodl věřit v naši lásku. Možná byla dost silná na to, aby Mayu udržela naživu.

Věděl jsem, že až ji najdu, Maya už nikdy nebude jako dřív.

Ale také jsem věděl, že až přijde ten čas, nevzdám se jí. Znovu ji uzdravím, jako jsem to udělal předtím. Naučil bych ji znovu žít, znovu se usmívat a hlavně bych ji naučil se znova bezhlavě zamilovat.