Dotknout se dna ✓

2. kapitola

Brzy potom, co Andreas odešel, se ke Kaiovi najednou vrátil jeho kamarád Henry a tvářil se poněkud zklesle.

„Co se stalo?" zeptal se Kai.

Pohodil hlavou směrem, kde se ještě před chvílí bavil s tou blondýnou, a povzdechl si. „Tak dobře jsme si rozuměli, ale pak mi řekla, že už má přítele."

Kai mu položil ruku na rameno. „To mě mrzí, Henry, ale časem určitě poznáš nějakou nezadanou."

„Už aby to bylo," zadoufal a sedl si na barovou stoličku vedle Kaie. „Proč mám vždycky takovou smůlu?"

Na to Kai neměl odpověď. Jeho kamarád se k lidem choval mile, zvlášť k ženám byl opravdu zdvořilý, ale každá, se kterou se začal seznamovat, se nakonec ukázala být buď zadaná, nebo kopala za jiný tým. Občas i obojí najednou.

„Co to máš s rukama?" zděsil se najednou Henry, když si všiml jeho obvázaných dlaní.

„Praskla sklenička," zopakoval už podruhé za večer. „Ale už to mám ošetřený, vidíš?"

„Je tady někde ten blbeček, kterýmu tenhle podnik patří?" zeptal se Henry a hned se začal rozhlížet okolo.

Kai věděl, že to oslovení použil jen proto, aby ukázal, že se mu nelíbí, co se jeho kamarádovi stalo, a že ho chce podpořit, ale právě teď mu to náladu nezvedlo. Pokud mohl z jejich konverzace soudit, Andreas rozhodně žádný blbeček nebyl.

„Uklidni se," zarazil ho a přiměl Henryho si zase sednout. „Náhodou jsem s ním mluvil a to on mi ty ruce zavázal."

„Aha," přikývl a zdál se překvapený, „tak to samozřejmě mění situaci. Ale i tak tohle by se přece nemělo stávat. Jako jen tak praskla sklenička?"

„Jo," odbyl ho Kai, „a už se o to nemusíš starat, je to vyřešený."

Možná byl na Henryho trochu příkřejší než obvykle, ale už tu událost opravdu nechtěl rozmazávat. Vlastně když se tak rozhlížel po baru, už zase by šel nejraději domů. Chtěl odejít skoro celou dobu od chvíle, co sem vkročil, protože dnes zkrátka neměl na socializování se náladu. Rozhovor s Andreasem mu jako vzrušení pro večer bohatě stačil.

„Půjdeme už?" zeptal se Henryho a ten souhlasil.

~°°°~

Nechali se taxíkem hodit k Henryho domu a Kai pak už pěšky pokračoval do toho svého. Moc se mu tam nechtělo. Přemýšlel, že se ještě zatoulá někam jinam. Nevěděl kam, ale nejlépe někam daleko. A vlastně už by se nemusel vracet, stejně ho nikdo postrádat nebude.

Objal se rukama kolem těla, protože už mu začínala být zima, minul svůj byt a vydal se dál do ulic. Nebyl si jistý, co to chce vlastně dělat. Myšlenek byla spousta, ale už teď věděl, že je neuskuteční.

Došel k řece a sedl si na lavičku. V baru měl jenom dva slabé drinky, což bylo zatraceně málo, takže mu to ještě pořád normálně myslelo. A on byl se svými myšlenkami nerad. Zvlášť poslední dobou. Měl dojem, že už na tom byl dobře, ale teď se čím dál častěji přistihl, že se znovu vrací ke starým nezdravým zvykům. Zase měl pocit, že na ničem nezáleží a bylo to stále častější.

Měl vlastně štěstí, že ho Henry dnes vytáhl ven. Raději si nechtěl představovat, k čemu by sklouzl, kdyby zůstal sám doma. Tady byl relativně v bezpečí. V dohledu neměl nic, čím by si mohl ublížit, pokud se tedy neplánoval vrhat z mostu.

Chtěl si promnout ruce, aby zahnal chlad, a okamžitě se mu tím připomněly obvazy. Přimělo ho to se z ničeho nic usmát a chvíli nechápal proč, ale rychle si vzpomněl. Andreas. Ještě nezažil nikoho, kdo by se tak staral o úplně neznámého člověka jako se Andreas postaral o něj. Konverzace s ním byla také to nejlepší, co se mu za celý den přihodilo. Dobře se bavil, i když v podstatě nemluvili o ničem zásadním, ale z nějakého důvodu jim konverzace plynula a měl pocit, že si rozumí.

Vzpomínka na Andrease jeho původní plán už se nikdy nevrátit poněkud narušila. Chtěl se s ním ještě vidět. Byl to zajímavý člověk a on cítil, že by se z nich dost možná mohli stát dobří přátelé. Pokud to Andreas samozřejmě vnímá stejně. Kaiův okruh přátel nebyl nijak zvlášť široký, a tak ho pokaždé potěšilo potkat někoho, u koho by mohl najít porozumění.

S cílem setkat se s Andreasem brzy znovu se zvedl z lavičky a zamířil domů.

~°°°~

Andreas v klubu hovořil s tím novým mužem, který si ho vyžádal. Představil se jako Christian. Jarrett mu u toho stál po boku a tvářil se lehce nedůvěřivě, protože Christian vypadal, že posiluje minimálně každý den. A vlastně bylo vzápětí pochopitelné proč vzhledem k tomu, z jakého důvodu za Andreasem přišel. Chtěl se ucházet o místo vyhazovače v jeho klubu.

Andreas byl přímo nadšený, protože s takovou to znamenalo, že si brzo bude moct otevřít už třetí podnik. Bude to sice ještě spousta zařizování a práce, ale nacházel se teď blíž, než kdy jindy.

Christian měl tak nějak všechno, co by Andreas po svém vyhazovači požadoval: šel z něj respekt, měl čistý trestní rejstřík a choval se jako normální slušný člověk. Když mu Andreas nabídl to místo v novém klubu, který je momentálně ve fázi realizace, zdál se tím být potěšený, a tak to stvrdili potřesením ruky a skleničkou.

Potom už chtěl Andreas zamířit domů, aby se taky vůbec vyspal. Ještě předtím měl ale v plánu poklidit v kanceláři, protože se nerad vracel do nepořádku, a jakmile se do toho pustil, všiml si stále rozložené lékárničky na pohovce. Doufal, že se Kai se svým kamarádem dostal v pořádku domů a že ho ty ruce moc nebolí.

Musel se nejspíš na nějakou chvíli zamyslet, protože najednou vešel do místnosti Jarret a netrpělivě se ptal „Jdeš už?"

„Jo, hned jsem tam," odpověděl.

Potřásl hlavou, aby se celou svou myslí vrátil do reality, poklidil lékárničku, a pak vyšel z kanceláře. Chlapík, který si s Jarrettem střídá směny na pozici vyhazovače, už stál na svém místě a všechno kontroloval, zatímco Jarrett čekal u vchodu. Andreas ho rychle dohnal a do kabátu se soukal ještě venku.

Vydali se po chodníku směrem k autobusové zastávce a Jarrett si téměř okamžitě zapálil cigaretu.

„Chceš taky?" nabídl Andreasovi.

Zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Tenhle měsíc už mám smůlu."

Jarrett tedy schoval cigarety do kapsy a vyfoukl kouř. „Co vůbec ten chlap u baru, kterej se tvářil tak nešťastně?" zeptal se.

„Praskla mu v ruce sklenička."

Jarrett pozvedl obočí. „To se může stát? Skleničky snad samy od sebe nepraskají."

„Možná byla prostě špatná." Pokrčil rameny.

„Stejně je to divný," zamumlal.

„Proč by mi lhal? Náhodou byl fakt v pohodě," zastal se ho Andreas. „Škoda, že jsme si nemohli povídat dýl."

„Třeba se ještě ukáže, jestli ho tvůj podnik dostatečně zaujal," nadhodil Jarrett.

Usmál se. „To doufám."

Vlastně se Kai Andreasovi zdál víc než jen v pohodě. Připadal mu docela atraktivní. Upoutala ho na něm napoprvé hlavně ta nezvyklá barva vlasů, ale ještě více se mu líbil Kaiův celkový vzhled. Bylo poznat, že o sebe dbá.

Tohle byla jedna z mála nevýhod vlastnění klubu. Potkával nespočet atraktivních lidí, kteří ho zaujali, ale bohužel samozřejmě nemohl mít všechny.

Na zastávce se s Jarrettem rozdělili. On pokračoval k sobě domů a Andreas si počkal na autobus, jelikož bydlel v trochu vzdálenější části města. Cestu strávil tím, že si představoval, jak by mohlo proběhnout jeho další setkání s Kaiem.