Dotknout se dna ✓

20. kapitola

V sobotu večer zvonil Henry na Kaie od vstupu do domu, jelikož ho přišel vytáhnout do toho slibovaného klubu.

„Prší tady. Vem si bundu," instruoval ho přes zvonek.

Kai, který už držel bundu v ruce, nad tím protočil očima. „Děkuju za informaci. Já tady totiž nemám okna."

Seběhl dolů a okamžitě si všiml, že už je Henry v nějak veselé náladě.

„Tys začal pít ještě beze mě, nebo co?" zeptal se.

Henry zavrtěl hlavou, ale nepřestával se usmívat. „Nemůžu mít dobrou náladu?"

Vyšli do deště směrem na autobus a Kai Henrymu jemně drcnul do ramene. „Notak, řekni, co se stalo."

„Byl jsem dneska na obědě s Abi," pochlubil se.

„Vážně? To je super! Jak si rozumíte?"

Nechal Henryho mluvit o svém začínajícím vztahu s Abi a byl na něj přitom patřičně hrdý. Už si myslel, že si snad přítelkyni nikdy nenajde. S Abi to ale opravdu vypadalo nadějně. Údajně se taky dívala na hokej, což byla jedna z Henryho oblíbených činností. A dokonce mu prý sama navrhla další schůzku.

„Chápeš to, Kaii? Nechala mě doprovodit ji k ní domů," líčil Henry nadšeně. „Za jak dlouho mě pozve dál, co myslíš?"

„Henry," mírnil ho Kai, „hlavně si to nepokaž."

„Vždyť víš, že ji nechci jen do postele. Je úžasná, to bych jí neudělal." Zasnil se. „Chtěl jsem spíš vědět, kdys poprvý ty a Andreas... no vždyť víš, co myslím."

Kai po něm střelil ostrým pohledem a Henry v obraně zvedl ruce před sebe.

„Notak, to se jako na vás dva nemůžu vyptávat vůbec?"

Kai si povzdechl, ale pak nad tím jen v duchu mávl rukou. „Vzpomínáš, jak jsem se šel podívat do Riviéry sám?"

„Uhm."

„Tak tehdy."

Henry vytřeštil oči. „Dobře, to bych do tebe neřekl. Ale fajn, nic neříkám."

Kai zakroutil hlavou, ale také už na to nereagoval. Henry bude muset na té své taktnosti ohledně jeho vztahu ještě zapracovat, ale aspoň se snažil.

Vystoupili z autobusu a zamířili do klubu, který Kai neznal. Pravděpodobně Andreasova konkurence, ale to Kaiovi nevadilo. Nechtěl jít bez Andrease do Riviéry.

V klubu to působilo stejně jako v každém druhém takovém podniku. Hrála hudba a blikala světla, lidé si chodili pro pití nebo tancovali. Bylo to tam vesměs stejné jako u Andrease akorát o trochu menší. Kai se šel posadit ke stolku a Henry jim mezitím došel na bar pro pití.

Kai se rozhlédl kolem a zmocnila se ho mírná nervozita. Pohledem začal hypnotizovat bar a doufal, že to jeho kamarádovi nebude trvat dlouho, protože když zůstal sám, byla mu to hromada lidí ještě nepříjemnější. Nebylo nic konkrétního, co by ho na množství lidí děsilo. Neměl ani žádné špatné zkušenosti spojené s davy lidí, zkrátka preferoval samotu nebo lidi, které znal.

Henry se naštěstí vrátil během chvilky a položil před Kaie jakýsi alkoholický koktejl. Světlovlasý ho totiž instruoval, že nechce nic silného. Henry sám měl něco podobného akorát v jiné barvě.

„Takže, co budeš s Andreasem dělat, až přijede?" vyzvídal Henry. „Bere tě někam na večeři, nebo ty jeho?"

Kai se lehce usmál. Byl rád, že se chce o nich dvou bavit normálně. „Nebude žádná večeře, my... tak moc to neprožíváme. Většinou si spíš něco objednáme, když máme hlad. Úspora času."

„Jasně," přikývl. „A co on vlastně dělá s těma klubama? Je jako podnikatel nebo..."

„Jo, tak nějak." Pokrčil rameny a napil se. „Já těmhle věcem moc nerozumím. Ale teď je v New Yorku, aby si vyjednal pronájem pro další klub."

„V New Yorku?" divil se Henry. „To se má, ale hlavně aby taky nebyl pryč každou chvíli."

Kai mávl rukou. O tohle si opravdu starosti nedělal. Věděl, že André není ten typ, co by pořád někam jezdil. „Nebude, neboj. Co vlastně dělá Abi?"

„Pracuje v jedný cukrárně, peče dorty. Moc dobrý dorty," pochvaloval si Henry.

„To máš štěstí." Usmál se. „Třeba dostaneš na narozeniny nějakou slevu. A co dělá jinak?" zeptal se, jelikož se už smířil s tím, že tématem jejich večera jsou zkrátka vztahy.

Henry se zhluboka nadechl a s širokým úsměvem začal vyjmenovávat: „Jak jsem už říkal, sleduje hokej, bruslí na ledních bruslích, ráda čte a ještě je dobrá ve vyrábění věcí; náramky a tak." V jeho hlase byla slyšet pýcha. „Co dělá Andreas, když zrovna nemaká?"

Kaie ohromilo, kolik toho Henry věděl o Abi. Vždyť se znali chviličku. Zamyslel se nad Andreasovými zájmy a zjistil, že toho vlastně zase tolik není. „Poslouchá hudbu. Jinak pokaždý řekne, že nedělá nic moc."

Henry pozvedl obočí. „To jako pořád maká, nebo co?"

„Já nevím. Prostě se takhle nebavíme, to je všechno."

„Vždyť už jste spolu docela dlouho. Co o něm vlastně víš?" Henry musel o něco zvýšit hlas, aby překřičel jekot několika nadšených dívek poblíž.

Kai pokrčil rameny. „Má velkej barák, dva kluby, kde tráví dost času. Je vtipnej a z fastfoodu má nejradši cheeseburger."

„Ale to víš jen proto, že ti to ukázal nebo to jsou drobnosti," dohadoval se Henry. „Co třeba jeho rodina? Odkud je? Co jeho kamarádi? Jeho ex?"

„Nevím, jestli chci vědět o jeho ex." Chytil se Kai poslední věty, protože na ni bylo nejjednodušší reagovat. Musel však připustit, že má o Andreasovi opravdu málo informací. Takové základní věci jako odkud je by nejspíš opravdu měl vědět.

„Kdy jste naposledy někde byli?" pokračoval Henry.

„Henry, prosím," zaskučel. „Myslel jsem, že si konečně normálně popovídáme, nedělej z toho výslech."

„Já vím, Kaii, promiň," povzdechl si. „Vím, že ho ani pořádně neznám, ale ty ho máš rád, nemám pravdu?"

Přikývl. Ovšemže měl Andrease rád, jinak by s ním přece netrávil tolik času.

„Chci mít jasno v tom, že to s tebou myslí vážně, že tě prostě neodkopne, až ho přestaneš bavit," vysvětloval Henry. „Přeju ti, abys s ním byl šťastnej."

„To chápu," povzdechl si Kai, „ale je to dobrý, opravdu. André je hodnej."

„To v jeho zájmu doufám." Pousmál se Henry. „Jestli tě odkopne, musel bych mu totiž jít nakopat prdel. To je ti doufám jasný."

Poslušně kývl a pokusil se alespoň o malý úsměv. „Já vím, od toho jsou kamarádi."

„Přesně tak," souhlasil Henry a kopnul do sebe zbytek skleničky.

Kaiovi se nelíbila představa, že by ho Andreas nechal. Přestože Henry se stále usmíval, jemu se sevřel žaludek. Nemohl by se ale na Andrého zlobit. Tu věc mezi sebou si přece nijak nedefinovali, tím pádem by to ani nemohl brát jako odkopnutí. Určitě by se ale odkopnutý cítil.

To byla ale přece hloupost. Andreas mu neustále opakoval, jak dobře se s ním cítí, a dával mu to najevo nejen slovy, ale také činy. Andreas ho neopustí. V blízké době určitě ne.

Nechal se od Henryho ukecat, aby šli tancovat, ale nespokojeně zjišťoval, že obavy z toho, že by ho Andreas mohl odkopnout, nikam nemizely.