Dotknout se dna ✓

36. kapitola

O odpovědi na Kaiovu otázku musel Andreas nějakou chvíli přemýšlet. Udělal by pro něj snad všechno. Setkání s Kaiovou rodinou jako takového se zase tak neobával, ale nerad by Kaiův vztah s matkou ještě zhoršil.

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptal se nakonec. „Nerad bych to zhoršil. Vždyť nejsem ani zvaný. Vědí vůbec, že existuju?"

Kai přikývl. „Něco tuší. Vlastně tak trochu zvaný jsi."

Pozvedl obočí. „Volal jsem dneska se ségrou a nějak jí to došlo. Ráda by tě poznala." Na chvíli se odmlčel, a pak chytil Andrease za ruku. „A i já budu jistější, když tam budeš se mnou."

Andreas se usmál a jemně mu oplatil stisk. „Víš, že jsi mi do teď ani neřekl, že máš sestru?"

„Já vím," sklopil pohled. „Zkrátka to mám s rodinou trochu napjatý, tak se o nich moc nezmiňuju."

Bylo vidět, že chvíli zvažuje, jestli má pokračovat. Andrease potěšilo, když se rozmluvil: „Jo, mám ségru. Jmenuje se Amy, je můj jedinej sourozenec. Ten důvod proč jsem zvaný, jsou její narozeniny."

„To je taky docela důležitá informace, řekl bych." Usmál se Andreas. „Je tvoje ségra mladší nebo starší než ty?"

„Mladší o dva a půl roku. Pojedeš teda se mnou?" zeptal se nervózně.

Andreas se naklonil a jemně ho políbil na rty. „Půjdu s tebou prakticky kamkoli."

~°°°~

Několik následujících dnů zůstával Kai spíš u sebe doma. Musel prý ještě něco dodělat v práci, než si bude moct vzít volno, a Andreas byl na tom podobně. Bylo potřeba v Riviéře zabezpečit několik věcí, než bude moct odjet. Mimo jiné se totiž dozvěděl, že Kaiova rodina bydlí v Minnesotě. Takže pěkný kus cesty.

Nevadilo mu to. Už slíbil Kaiovi, že pojede, ale myšlenky na setkání s jeho rodinou ho rozhodně nenechávaly klidného.

Když k němu jednoho dne Kai zase přijel s tím, že u něj i přespí, už zbývaly jenom tři dny do jejich plánovaného odjezdu. Nebylo tedy divu, že tématem jejich večera byla hlavně Kaiova rodina.

„Už to tvoje máma ví, že s tebou přijedu?" zeptal se Andreas.

Kai odložil skleničku. „Jo, řekl jsem jí to."

„Jak reagovala?" vyzvídal.

„Je na tebe zvědavá. Těší se, až tě pozná."

„Myslíš, že se mnou bude v pohodě?" ptal se Andreas dál.

Kai se usmál. „Začínáš být nervózní? Neboj se, vždyť tebe má rád každej."

Andreas se sice ušklíbl, ale příliš ho Kaiova odpověď neuklidnila. Opravdu nechtěl způsobit v jeho rodině ještě větší rozepře. A přirozeně chtěl, aby ho Kaiovi schválili.

„Co kdybysme mojí mámě zavolali?" navrhl najednou Kai po značně dlouhé odmlce. „Já osobně s ní teda už moc netelefonuju, ale třeba kdyby tě poznala aspoň trochu předem přes videohovor, cítil by ses pak líp..."

„To by bylo fajn," souhlasil Andreas, kterého ten nápad nadchl. „Jestli to zařídíš, budu ti moc vděčnej."

O chvíli později, když uklidili nádobí do myčky a utřeli stůl, šel tedy Kai napsat své matce, aby se zeptal, jestli má čas na videohovor. Souhlasila, a i když ze zprávy to samozřejmě nebylo patrné, Kaiovi bylo jasné, že ji to překvapilo.